Miluj mě, prosím…

 Když se naučíte komunikovat se svou duší, vždy, když máte nějaký pocit tísně a slyšíte neúnavný a vytrvalý hlásek, který někde uvnitř vás stále něco volá, zastavíte se a zaposloucháte. I já jsem se zastavila ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že mě odmítá jeden muž. Na co jsem přišla? Že tento muž mi přináší velmi důležitou zprávu, odpověď, která vždy byla, je a bude uvnitř mě samotné. Že není nutné být smutná ani mít pocit nepřijetí, že i za zdánlivým odmítnutím se může schovávat velmi láskyplný čin… Stačí jen na chvíli nedávat prostor egu, ale zaposlouchat se do hlásku své duše.

Je to jako mít rande sama ze sebou. Posadím se a pozorně naslouchám. Ptám se…copak se děje? A uvnitř se ozve „chtěla bych, aby mě miloval, už vím, že si zasloužím lásku“  Chvíli se mé myšlenky potulují a dávají mi víc takových odpovědí, ale zkouší na mě i takové odpovědi, které mě mají srazit na kolena…“no asi ne, když ti lásku neprojevuje“. Dříve bych se do té sítě lapila, ale teď už ne. Odhalila jsem své záškodníky. Moje myšlenky. Mé „škodíky“ Pojďme si o nich něco povědět…

Jak vlastně pracuje mozek? V našem mozku je mnoho vazeb, které se tvoří na základě myšlenkových pochodů. Vznikají nám z toho jakési vzorce. A vazby těchto vzorců jsou tak silné, jak často tyto vzorce opakujeme. Takže pokud dlouhou dobu setrváváte v sebedestrukčních myšlenkách (jako je například sebelítost), nabídne vám mozek jako jednu z prvních myšlenek právě jednu z tohoto typu… „myslíš si, že jsi něčím tak vyjímečná, aby miloval právě tebe?“

Každý den vědomě rozpouštím a propouštím tyto staré a nefunkční vazby a proto mu dnes odpovídám…“ano, jsem“. Škodík nechápe a leká se. Najednou neví, co říct. Dostávám ho ze hry tím, že si ho prostě nevšímám. Zalézá. Aspoň na tento okamžik. Jediné, co na škodíka platí je přímá odpověď a následný nezájem… Když nemá pozornost, chřadne a pomalu umírá.

Svou pozornost zaměřuji na  svou „jeskyni mouDrosti“. Je to místo, kde se ukrývají všechny bytosti, které jsou mojí součástí. Zavřu oči, přenesu se do svého vnitřního světa a jen to místo pozoruji. Za chvíli z jeskyně nesměle vykukuje moje vnitřní dítě, holčička v bílých šatičkách a slabým hláskem říká „miluj mě prosím, potřebuji tě“. V tu chvíli mi to dochází. Nepotřebuji lásku muže k tomu, abych se cítila milovaná. Co potřebuji je láska ke mně samotné. Pláču a otevírám svou náruč. Holčička se ke mně pomalu blíží a pak se ke mně přitulí.  „Tolik jsi mi chyběla, kde jsi byla?“ Hladím ji po vlasech a jemně ji líbám na spánky. „Miluju tě, vždycky jsem tě milovala a vždycky budu. Už tě nikdy neopustím“, šeptám jí do vlasů. Je šťastná a ve mně se rozprostírá obrovský klid.

Tento klid si chci uložit hluboko ve svém nitru. Tak, abych vždy věděla, že je o mě postaráno. Aby vždy, když se ta malá holčička cítí ohrožená, věděla, že jí nic nehrozí, že je u mě v bezpečí. Proto zůstávám chvíli tak, jako bych držela sama sebe v náručí. Rukama se lehce obejmu a zafixovávám si tento pocit do svého mozku. Je to jako připravit si dopředu záchraný člun, když vyrážíte na dalekou cestu na moře.  Můžu si pro sebe vytvořit spoustu takovýchto „záchranných kol“, které mi budou ve chvíli, kdy se budu cítit nějak ohrožená nebo budu potřebovat sama sebe namotivovat k nějaké činnosti či výkonu pomáhat, aby si můj mozek „vzpomněl“ na pocit, který právě teď potřebuji. Dokážu si ho potom kdykoli vyvolat jen tímto pohybem.

Vytvořte si takováto „záchranná kola“ a používejte je ve chvílích, kdy je potřebujete. Je jen jediný člověk, který mi vždy přijde na pomoc a hodí vám toto kolo, aby jste se neutopili. Jste to vy. Ale je dobré mít tuto záchranu dopředu připravenou. Jinak se můžete ve vodách vlastních destruktivních myšlenek utopit.

Proto už vždy, když mám komukoli chuť říci „miluj mě prosím“ běžím obejmout tu malou dívenku uvnitř mě a zašeptat jí do vlasů „jsem tu, nemusíš se bát, miluji tě z celého srdce“.

A co vy? Kdopak je schovaný ve vaší jeskyni a čeká na vás? Najdete odvahu jít tam dolů a vyslechnout ho?

Všechny odpovědi na všechny otázky máme hluboko v sobě a nikdo jiný neví, co je pro nás to nejlepší. Nikdo nám neporadí lépe, než naše vnitřní moudrost… Vydejte se na cestu k ní. Bude to možná někdy cesta trošku bolestivá a obtížná, ale věřte, v okamžiku, kdy uděláte první krok na cestě sami k sobě, už nikdy se nebudete chtít vracet zpátky do nevědomosti. Držím vám palce na vaší cestě. Věřím, že pokud toto čtete, už jste připraveni…

5.1.2013

2 odpovědi na “Miluj mě, prosím…”

  1. Opět děkuji. Vždy jsem byla víc „mužem“ – dělala bojové sporty, jezdila na kole, miluji spaní pod širákem, měla klučičí kamarády a teď moc cítím potřebu být mezi ženami. Ale současně mám také strach ze sebedestruktivních žen. Moje maminka byla vždy (zdá se mi teď, že ne už tak – možná je to úhlem pohledu) v mých očích sebedestruktivní – většinu svého života věnovala práci – práci do úmoru. Konečně se mi ale zdá, že je se svým druhem ženou. Ikdyž spolu možná nemají fyzický vztah, mají spolu alespoň jistý druh intimního vztahu – už spolu, zdá se mi, docela hodně mluví, přes všechny problémy a oběti.
    Mám ale stále tak moc vělký strach opustit člověka, který se mě snaží „zachránit“ a jít naproti někomu, koho bych mohla zachraňovat – komu bych mohla darovat i já svoji lásku. Přitom bych ale chtěla plně milovat toho, kdo při mě stál…
    Děkuji Vám, Hanko, z celého srdce, za tyto možnosti zpovědi! Ivka

    1. Milá Ivko,
      zaujala mě vaše věta: „Mám ale stále tak moc velký strach opustit člověka, který se mě snaží „zachránit“ a jít naproti někomu, koho bych mohla zachraňovat – komu bych mohla darovat i já svoji lásku. Přitom bych ale chtěla plně milovat toho, kdo při mě stál…“

      Nezachraňujte nikoho jiného než jen sebe. Pokud dáte sobě to, co potřebujete, nebude ani vás muset nikdo zachraňovat. V tom je ukrytý klíč ke spokojenosti.

      A co se týká strachu něco udělat? Nejlepší je do toho strachu prostě vstoupit a tou situací projít. Nejhorší co může být je zůstat dlouhodobě paralyzovaná stát na jednom místě. To znamená vždy jediné… umíráme zaživa! A kdy se vydat na cestu? Zjistila jsem, že tu chvíli, kdy jsem připravená do svého strachu vstoupit a projít si jím, poznám! Je to prostě okamžik, kdy setrvat bolí víc než jít… Dříve to pro mě byly léta. Teď už to vím dříve. S každou situací, kdy čelíme svému strachu se stáváme silnějšími.

      Věřte mi. Ta představa, které se bojíme je mnohem horší než realita 🙂 častokrát zjistíte, že to,čeho jste se bála byl jen přízrak… že jsme se báli něčeho, co vůbec neexistuje.

      Není špatné chybovat. Není špatné dělat špatná rozhodnutí. Není špatné prohrávat… Nejdůležitější je se nevzdat a žít život s láskou, odvahou a vášní! Jen díky pádům na zem jsme se naučili chodit 😉

      Hodně štěstí Ivanko ♥

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *