Následuj tu pravou

Co vás napadne jako první, když si přečtete větu: „Následuj tu pravou“? Zavřete na chvíli oči a zkuste se nacítit.

images

Možná to bylo: „A kdo je ta pravá?“ Nebo: „Já nechci nikoho následovat.“ Nebo: „Jak to mám poznat?“

Tou pravou myslím tu, co je ve vás! Tu, kterou můžete objevit tehdy, když začnete více používat svou pravou mozkovou hemisféru! Ano, následuj svou pravou hemisféru, v té je totiž mimo například kreativity a hravosti, ukryto i centrum intuice.  Našeho zázračného napojení na to pověstné „něco“, kterému jsme možná dlouho nevěnovali pozornost.

Proč je dobré následovat „tu pravou“?

Žijeme v době informací, jsme jimi obklopeni úplně všude. Řídíme se více levou mozkovou hemisférou a jsme zaměřeni na výkon a výsledek. Jak je tedy možné, že přesto, že víme, že pro nás není přínosné konzumovat například Coca-colu a vypijeme jí litry? Přesto, že víme, že lhaní nás přivede do nepříjemné situace, lžeme a dokonce i sami sobě! Přesto, že víme, že dárky nenosí Ježíšek, pokračujeme v této lži po generace a vytváříme tak potřebu a správnost akési iluze, která je nutná pro možnost“lepšího života“.

Proč to všechno děláme?

Chceme využít hravost, představivost i kreativitu. Proč ale si nevytvoříme opravdu pohádkový život? Takový, ve kterém bude radost žít? Proč nemůžeme říci sobě i dětem pravdu? Laskavě podanou, ukazující to dobré v každém z nás. „Víš, budu ti teď vyprávět pohádku, starý příběh, který ti ukáže laskavovost, lásku a kouzlo, které můžeme v našich životech cítit, pokud budeme chtít.“ A proč naopak „chráníme“ děti před druhou stranou mince, proč je neučíme rozeznat zlo, strach a bolest, nebát se jich a umět s nimi zacházet?

Proč učíme děti lhát tím, že jim lžeme?

Protože věříme, že je to k jejich dobru! Opravdu? Opravdu je dobré žít ve lži? Od malinka s námi někdo manipuluje a jsou dokonce lidé, kteří to neprokouknou do konce jejich života. Není jich málo, vlastně jich je většina!

Proč?

Protože je to jednodušší! Protože pokud budeme chtít žít život podle sebe, budeme muset přijmout zodpovědnost. Budeme se muset rozhodovat, budeme muset riskovat a budeme muset přijmout možnost, že uděláme chybu! A dělat chyby je přeci špatné. Od malička jsme za chyby trestáni. „Máš pět chyb, to je na pětku, jsi hloupá/ý!“ Ale je opravdu hloupé dělat chyby?

Proč?

Malé děti položí tuto otázku snad stokrát za den. Jsou zvědavé, chtějí přijít věcem na kloub, chtějí zkusit co se stane, když skočí do kaluže, když sáhnout na horká kamna, když si budou hrát se zapalovačem, když rozsypou mouku, když…

Proč?

Protože zvědavost je přirozená lidská vlastnost! Tak proč se neptáme častěji: „Proč?“ a místo toho děláme mnohdy naprosto nesmyslné činnosti? Proč nevystoupíme z řady a neřekneme: „Tohle já dělat nebudu, je to blbost a já s tím vůbec nesouzním!“ Proč chceme být součástí nějakého stáda, patřit k nějaké skupině?

Protože se bojíme být sami a sami sebou! Protože jsme začali věřit více jiným než sami sobě! Protože věříme více levé mozkové hemmisféře, ve které je ukryta logika a centra, která jsou zodpovědná za naši věčnou nespokojenost. Tu, co nás žene dopředu a našeptává nám, že stále nejsme dost dobří, dost bohatí, dost krásní, dost…

Ne, levá mozková hemisféra není špatná! Opravdu nás posouvá kupředu a pomáhá nám učit se novým věcem, ale ten opravdový „úspěch“, klid a mír zažijeme tehdy, když budeme následovat tu pravou. Tehdy totiž poznáme, co je „to pravé“ pro nás. Když se necháme vést intuicí, budeme více cítit, vnímat signály těla a dovolíme našim hemisférám spolupracovat.

Následováním „té pravé“ dovolíme vyniknout naší jedinečnosti, nebudeme manipulovatelní a nebudeme si zaměňovat potřebu „napojení“ a sounáležitosti s nutností být součástí stáda a závislí na tom, kdo to stádo krmí.

A jak se tedy naladit na tu pravou? I to bude součástí jedinečného kurzu Zážitková proměna, který bude již od ledna probíhat v Praze, Brně a Třebíči. Je to tříměsíční zážitkový kurz sebepoznání a změny životní strategie, který tě učí věřit ve svou jedinečnost a rozpoznat svou „pravou podstatu“. Uvědomit si svoje plusy i mínusy, naučit se s nimi pracovat a začít si tvořit takový život, který tě bude bavit žít!

Následovat tu pravou tedy neznamená následovat mě, nebo kohokoli jiného, ale „tu pravou“, která je ukrytá v každé z nás. Můžeme se vzájemně inspirovat, učit a spolupracovat, ale nikdo nám nemůže říct, co je pro každou (každého) z nás „to pravé“. A přesně tohle vám v Zážitkové proměně chci předat. Těším se, že společně objevíme „Tu pravou“, která se ukrývá v každé z nás.

464250_415350825164803_1592041127_o

 

Moudrost těla, síla myšlenky, čistota krve a absence kalhotek

Volná menstruace. Když jsem to slyšela poprvé, říkala jsem si: „Co je to za blbost?“ Teď si uvědomuju, že takhle vznikly všechny ty nejlepší okamžiky, události a změny, které jsem pustila do svého života, možná tohle bude jedna z nich.
Volná nebo taky vědomá menstruace je metoda, při které žena vědomě vypouští krev ze svého těla. Většinou na toaletě 🙂 i když věřím, že některé ženy si mohou dát vyšší level a vyrazit menstruovat do přírody či do rudého stanu. Ale většinou žijeme „normálním“ způsobem života, chodíme do práce a pobýváme v budovách.

Teda já do práce nechodím a tak jsem to měla o něco jednodušší, když jsem se rozhodla to vyzkoušet. Vlastně jsem se rozhodla že nebudu moc myslet, protože mysl mi nabízela samé bludy typu“Hele, to nemůže fungovat. Máš silnou menstruaci, budeš jak čuně a všude bude krev. Co to je za blbost, sim tě!“ a podobně. Přesto jsem se rozhodla to zkusit.

Mám za sebou jednu menstruaci. Byla „divná“. Krvácela jsem méně než obvykle a ani jednou se mi nestalo, že by se za mnou táhl rudý potůček. Ano, byla jsem více méně doma, první den jsem strávila skoro celý v posteli a dopřávala jse si relax. Masírovala, nebo spíš hladila jsem si bříško teplým olejem, koukala jsem na filmy, jen tak jsem si lebedila a koukala do blba. Bez kalhotek a s ručníkem po zadkem. Pohoda.

Druhý den jsem musela jít nakoupit a protože jsem posera, kalhotky jsem si vzala. I s vložkou, samozřejmě. Nicméně po návratu jsem ji našla téměř čistou. Ale nějak jsem začala něco dělat a zapomněla s kalhotky sundat. Tudíž jsem zapomněla i vědomě sledovat menstruaci. Uvědomila jsem si to, když jsem cítila, že krev začíná vytékat ven. Šla jsem tedy na toaletu a opět jsem se vrátila k vědomému sledování a kalhotky jsem s sundala.

Ano, na toaletě jsem strávila trošku delší čas a vědomě jsem vypouštěla krev z dělohy tím, že jsem stahovala a povolovala svaly uvnitř a „tlačila“ jsem krev ven. Protože máme v Egyptě toalety s umývací tryskou, bylo to jednodušší, mohla jsem zůstat sedět a necestovat do sprchy. Ale asi bych to zvládla i s vlhčenými ubrousky.

Nejzajímavější na celém tomto „pokusu“ bylo, že moje menstruace byla mnohem pohodovější než obvykle a to už na „tom“ nějakou dobu vědomě pracuji. Vytvořila jsem na základě uvědomění si a přijetí svého cyklu program Měsíční královna aneb 28 dní v ženském těle, kde s myšlenkou přijetí vědomého cyklu pracuji.

Celá menstruace tedy trvala vlastně jen 4 dny a já jsem se s překvapením a radostí nedočkala svých dvou silně krvácejících dnů. Možná to začne být standart a mé sledování krvácení zapříčiní, že se množství krve zmenší. Každopádně říkám jednoznačně ano!

Závěr? Jsem nadšená! Hodlám v tom pokračovat a „chránit se“ pouze když půjdu ven. Chci si koupit doporučované látkové vložky a těm papírovým, stejně jako tamponům (i když ty už téměř nepoužívám poměrně dlouho) dát úplné sbohem.

O této metodě jsem se dozvěděla od Lucky Harnošové (Brána k dětem), která ji doporučila na základě knihy Bolestivé měsíčky, SBOHEM! Na fb také díky Lucce vznikla skupina Volná menstruace, kde sdílíme své zkušenost a zážitky s touto metodou.

Zkuste to také 😉 Je super být zase o něco volnější…

bigstock-The-happy-woman-releasing-a-pi-25973471

 

Svět je v nás

Včera jsem si říkala, že už nebudu reagovat na situaci kolem muslimů, Islámu, uprchlíků a vůbec. Ale vnímám to tak, že je mým úkolem laskavým způsobem ukázat rozdíl mezi muslimem a teroristou. Mezi vírou a náboženstvím. Mezi dobrem a zlem. Mezi laskavostí a lstivostí.

Hlavně proto, že mám v sobě lásku k lidstvu jako takovému a opravdu mi trhá srdce na kusy, když vidím, co si jako lidé vzájemně děláme a jak s námi někteří z nás hrají až neskutečné divadlo.

A tak jsem se rozhodla trpělivě a láskyplně stavět most.

Nejen proto, že můj muž a mnoho mých přátel jsou muslimové, ale i proto, že většina mé rodiny a mých přátel je nevěřících.

Miluju je všechny a je mi jedno, jestli věří v Boha, v sebe, v UFO, v anděly, ve vědu, v přírodu nebo v nic. Každý z nás v něco věří (i třeba v to, že v nic nevěří).

Všichni do jednoho jsme lidé a všichni jsme stejní a zároveň tolik odlišní. Každý z nás je originál a je kombinací všech možných názorů, různé víry a zkušeností. Tím vzniká jedinečnost každého z nás.

Mám mezi přáteli lidi, kteří se zabývají tantrou a ženy i muže, kteří pracují s lidskou nahotou a intimitou a přesto,že je mám ráda to neznamená, že souzním se vším, co dělají.

Mám mezi přáteli lidi, kteří se zabývají osobním rozvojem a muže i ženy, kteří vedou druhé a přesto, že je mám ráda to neznamená, že souzním se vším, co dělají.

Mám mezi přáteli lidi, kteří žijí „obyčejný“ život a muže i ženy, kteří mají svou cestu a učí se stylem pokus omyl a přesto, že je mám ráda to neznamená, že souzním se vším, co dělají.

Potkala jsem za svůj život poměrně dost muslimů a většina z nich (99%) smýšlela a mluvila podobně, jako tento muž. Pochopitelně jsem mluvila s muslimy, kteří mluvili anglicky, což znamená, že to jsou inteligentní lidé. I tady platí, že přesto, že je mám ráda to neznamená, že souzním se vším, co dělají.

Ale přesto, že nesouzním se vším, co všichni mí blízcí (ať už více či méně) dělají, VŠECHNY je mám ráda!

A o tom to je. Tvořím kolem sebe svět bez strachu a nenávisti. Na to, co neznám a co mě může děsit, se nejdříve dívám a zkoumám reakce svého těla. Pokud cítím nebezpečí, řeknu tomu ne a ustoupím do ústraní.Ale nazačnu nenávidět, nezačnu škodit a nezačnu ničit.

Chápu, že se bojíme, je to přirozené a zcela normální, ale když se bojíme, přestáváme vnímat ooravdově, jsme ovládáni nízkými pudy. Odpoutáni od sebe, od zdroje (Boha) i od sebe navzájem.

Proč si myslíte, že jsme zdržováni ve strachu celý náš život? Už od dětství? Nejdříve strach, že budeme biti za špatné známky, potom strach, že nebudeme dost dobří pro rodiče a společnost, že nebudeme přijímáni našimi vrstevníky nebo našimi protějšky, následuje strach o práci a živobytí, strach, že nebudeme mít dostatek peněz na hypotéku, na dobrý životní styl, na všechny ty věci, které potřebujeme. Strach, že nás opustí partner, že nenajdeme partnera nebo že náš současný partner není ten pravý, že ten, kterého chceme nemůže být náš, nebo že praskne poměr, který bychom vlastně neměli mít, ale nedokážeme se ho vzdát!

Teď se přidal strach o život, strach z násilníků, teroristů a z neznámého náboženství. Stach z lidí, kteří jsou jíní, divní a „já je tady prostě nechci“.

Když už je toho všeho strachu moc, jednoho dne se „něco“ prostě stane, musí se něco stát! A co se stane, záleží na každém z nás.

Všechna ta manipulace, všechny ty informace, články, videa a fotky. Všechny ta řeči, názory a pravdy! Uuuaaaaa! Jak to teda je????

Existuje jediná cesta a tou je láska. Ta vyvolá spojení se sebou, se zdrojem i s druhými lidmi. Ta vyvolá klid a mír v duši a následně i ve světě.

Ne, neznamená to, že se necháme s láskou v srdci zabít, každý člověk, který má v sobě lásku, tam nemá strach a dokáže s kameným výrazem říci NE všemu, co není v pořádku. Ale nemá potřebu vyvolávat konflikty, mstít se ani chtít zničit každého, kdo má jiný názor.

Pokud tak činíme (i slovy všichni by měli pochcípat), nelišíme se nijak od teroristů, kteří vlastně jen věří v něco jiného než my. „Oni“ jsou zmanipulovaní strachem a nenávistí úplně stejně, jako někteří z nás.

Miluju lidi, miluju Česko, miluju naši zemi, naši planetu. Musela jsem mockrát ve svém životě šlápnout vedle, abych si uvědomila krásu nepoznaného.

Ať už to byl nezdravý vztah s mužem, který mě naučil vážit si sebe sama. Ať už to bylo nesouznění s rodiči, které mě naučilo pokoře a vděku. Ať už to bylo brzské a nezralé rodičovství, které mě naučilo lásce a soucitu. Ať už to byl pobyt v cizí zemi, abych do uvědomila hodnotu a sílu přátelství a kouzlo rodné země.

Jsem vděčná za všechno, co jsem dostala a ještě více za všechno, co jsem ztratila. To mě totiž naučilo jednu věc. Přestat se bát!

Vždycky zůstanu JÁ. I když ztratím všechny a všechno, já zůstanu. A proto jen na mě záleží, jaký budu mít život. Proto záleží na každé sebemenší myšlence, na každém slově a na každém i maličkém činu, který udělám.

Dělám spoustu chyb, ale vědomě se rozhoduju neřídit se ve svém životě strachem. Jediné, co můžu doopravdy ztratit, jsem JÁ. Nic jiného mi nepatří a nikdy jsem nic jiného neměla!

Zkuste být více sami, víc chodit do přírody a naslouchat sami sobě. Tak se vám otevřou dveře do světa, který vám jinak zůstane naprosto vzdálený. Váš svět. Svět, který je v každém z nás.

Svět je ve vás a až potom jste vy v něm…

Elements_Combine_by_Zombie_Dude

Máš ještě čas?

Odpověz si na otázky:

  • Mám ještě čas být ženou a nebo jsem už úplně zapomněla, jaké to vlastně je?
  • Mám ještě čas kreslit, tančit a jen tak kreativně tvořit nebo mám na práci něco důležitějšího a v mém životním stylu na takové věci není místo?
  • Mám ještě  čas posedět tři hodiny u kafe s kamarádkou a smát se naprostým blbostem?
  • Mám ještě čas se mazlit, milovat a dlouze si povídat o ničem se svým partnerem jako na začátku našeho vztahu?
  • Mám ještě čas prostě a jednoduše být a nebo musím stále něco dělat?

Dovol si být!

images (14)

Být ženou, kamarádkou, mámou, milenkou i dcerou. Dovol si být tou, kterou chceš být – rebelkou, princeznou, čarodějkou, divoženkou, nebo bádavou vědkyní, precizní dámou či sportovní holkou. Dovol si to navzdory tvému věku, životní roli či společenskému postavení!

 

  • Pracuješ v bance a kvůli tomu nemáš čas  chodit na kurzy keramiky, přesto, že tě to nesmírně baví a naplňuje? Musíš chodit v kostýmku a to přesto, že miluješ dlouhé rozevláté sukně a barevné šátky?

 

  • Okolí ti říká, že UŽ musíš mít dítě a ty přitom  toužíš cestovat po celém světě, vydat se do válečné zóny a udělat z daného místa poutavou foto reportáž?

 

  • Máš doma malé dítě a chtěla bys s ním kreslit, tvořit a smát se? Hrát v lese dobrodružné hry, dovádět na trávě a stavět domeček z větví? A místo toho ho dáváš do školy, hledáš paní na hlídání a prosíš babičky, aby si ho vzaly k sobě, zatímco pracuješ jako robot pro někoho jiného?

 

  • Manžel má „utajenou“ milenku, děti mají svůj život a ty chodíš do práce, kterou nesnášíš a po večerech piješ víno a sleduješ seriály?

 

Fuck it! Vyser se na to! Ano, čteš správně!

 

Prostě a jednoduše řekni dost. Protože pokud to neuděláš, jednoho krásného dne budeš litovat dne, kdy sis uvědomila, že přestáváš žít a nic jsi s tím neudělala!

Zavři oči a polož si jednoduchou otázku:

 

Kým doopravdy chci být?


Máš ještě čas začít opravdu žít svůj život nebo ses rozhodla zemřít?

Podívej se na toto video a odpověz si sama…

Móda a duše

Táňa Havlíčková je nekonvenční módní návrhářka, která spojuje módu (styl oblékání) s duší (typem člověka). Pozvala jsem ji k malému rozhovoru a položila jsem jí 3 otázky na tři témata. Nechte se inspirovat.

FB_IMG_1442967017515

Táni, seznámila jsem se s tebou a tvou filozofií na akci Ženy ženám. Přesto, že jsi jiný typ než já, líbila ses mi. Naštěstí už umím respektovat odlišnosti různých žen a naopak vidím v odlišnostech  obrovský dar a krásu.

Podruhé nás svedl dohromady tvůj pronajatý byt v Praze, který byl pro obě z nás taková přestupní stanice. Vzpomínám si na naše povídání a souznění při procházce areálem Mazanka.

Už za toho nádherně barevného podzimního dne jsme si povídaly o spolupráci, ale já jsem se nakonec rozhodla pro životní dovolenou a odjela jsem do Egypta, kde už více než 9 měsíců žiju. Nicméně naše setkání tím neskončilo a naše cesty se proplétaly dál.

Třetí naše setkání proběhlo, když jsem před odchodem do Egypta vzala mou maminku na tvůj seminář a oběma nám to o něco víc prohloubilo náš vztah. Ten byl dlouho na „bodu mrazu“ a to i přesto, že se vzájemně zcela bez pochyby milujeme. Pracovala jsem na uzdravení vztahu s maminkou několik let a tvůj seminář byl takový závěrečný bombónek, třešnička na dortu. Ukázalo se, že jsme opravdu naprosto rozdílné a obě jsme to s respektem a láskou přijaly. Já romantická a moje maminka sportovní.

Mám pro tebe 3 otázky. Napadly mě v souvislosti s podobností našich příběhů. Obě máme jiné maminky a chvíli nám trvalo najít k sobě krásný vztah. Obě věříme ve spolupráci žen a navíc jedinečný přínos každé z nich. A v neposlední řadě, obě jsme opustily naše profese a šly za hlasem svého srdce a pomáháme ženám zářit jinak, než předtím. Obě propagujeme názor, že vnitřní  krása se odráží na povrch, přesto, že jsme obě roky pracovaly s opačným přístupem – s vnější krásou.

 

1) SPOLUPRÁCE.

Jak vnímáš spolupráci mezi ženami, které jsou odlišné? Jaké je tvé doporučení, aby spolupráce mezi ženami byla nejen možná, ale i radostná  a navíc i přínosná?

 

Pokud pochopíme jednotlivé styly, tak nám konečně dojde, že ta stejnost a dokonalost se nám vlastně nevyplácí. Protože se všechny ženy snaží dosáhnout nějakého ideálu. Pak jsme všechny unavené, vyčerpané, některé onemocní… protože nám to prostě nejde. Jsme jinak vybavené, máme jiné talenty. Když pochopím, že já jsem rebel a ty princezna – víme, nejen že máme jiné priority a  způsoby chování a začneme se chápat – ale především – a to je nesmírně důležité – přestaneme spolu soupeřit. Já chápu, že tvoje úžasná vlastnost a talent jsou nádherné hluboké emoce (které mně jako rebelku nikterak neberou) a zároveň umím ocenit tvé krásné soucítění, související právě s emoční hlubší výbavou. A ty mi dovolíš můj let směrem dopředu, mé rebelkovské manýry, mou kreativitu pro někoho téměř nesnesitelnou odvahu až svým způsobem drzost a potřebu nezávislosti. Přestaneme toužit být jedna jako druhá a začneme spolu-pracovat. Protože přes naše talenty, si právě můžeme rozdělit to, s čím každá z nás bude přínosem pro tuto společnost. A budeme se respektovat ve svých krásných odlišnostech, nikoliv soupeřit a iritovat, tak jak je tomu doposud.

2) SMYSL.

Co bylo tím nejsilnějším impulzem, díky kterému jsi se v rozhodla riskovat a odejít ze „zaběhnutých kolejí“ tvé profese? Kdy ti tvoje práce módní návrhářky přestala dávat smysl a proč? (Pokud se tak stalo.) Co ti toto jistě náročné rozhodnutí přineslo? S čím ses musela potýkat a jak jsi překonala chvíle, kdy jsi nevěděla, jak dál a nebyla sis jistá, jestli to, co děláš má nějaký smysl?

 

Bylo to pro mě nesmírně těžké rozhodnutí. Já módu miluju a kreativní talent jsem dostala od Boha. A pořád jsem hledala možnost, jak to udělat, abych nemusela ty své milované hadříky opustit. Ale zároveň čím déle jsem v módě setrvávala, tím více mi přestala dávat pocit hlubšího naplnění, tím více jsem pochybovala o smyslu módy – připadala mi plytká, hloupá, divná… lidi, kteří se zabývali módou, mi přišli povrchní. Bylo to tak šílené dilema – něco miluješ a zároveň to nenávidíš. Tohle byla pro mě ta nejhlubší emoce, kterou jsem musela vyřešit. Vlastně to vyřešil osud za mě – jak jsem se nedokázala rozhodnout, tak se mi prostě přestalo dařit. Najednou jsem neměla práci a i když nesmírně ráda pracuju a práce je pro mě naprostou každodenní nutností – práci jsem neměla. Respektive ten Vesmír byl natolik laskavý, že jsem vždycky na měsíc vyšla. Zaplatila jsem nájem, leasing, benzín, telefon, jídlo… a sem tam boty nebo nějaký svetr. A dost. Takže jsem nechápala proč já – taková talentovaná, pracovitá a schopná – musím tohle prožívat. Až jednoho dne jsem si řekla a dost. A už jsem nikdy nechtěla mít nic společného s hadrama. Po nějaké době, kdy jsem to řešila, jsem relaxovala u Vltavy… a najednou mi došlo, že chci být poradkyně přes oblékání. A bylo to. :)Tedy ono to trvalo ještě další dva roky, než se to zrealizovalo. Ale rozhodnutí už padlo a pak už to do svých rukou vzal opět osud a já už jen souhlasila s tím rozhodnutím.

 

3) VZTAHY.

Jaké pro tebe bylo uvědomění, že jsi jiný typ než tvoje maminka a že se přesto můžete respektovat a milovat? Jak toho uvědomění ovlivnilo tvoje další vztahy, například s tvými syny, přítelkyněmi a muži?

 

Víš, já tuhle metodu znám zřejmě tisíce let.. spontánně jsem se několikrát dostala do minulých životů a tam jsem něco velmi důležitého, nějaké poselství, které bylo zapsáno na svitkách, které jsem chránila – zažila. Když jsem se do těch minulých životů dostala, netušila jsem, co chráním co musím předávat dalším generacím. Až když jsem tuto metodu zdokonalila a začala předávat, tak mi to došlo. Vrátila jsem se zpět, k těm prožitkům a najednou mi došlo, že to znám. Že už jsem to zažila. Moje metoda je Cestou bezpodmínečné lásky. Tím, že pochopíš své blízké, tak je prostě miluješ bez podmínek, protože chápeš, že to mají jinak. Už se necítíš znásilňována jejich požadavky, abys nějaká byla, když to tak nemáš. A zároveň chápeš je. To je bezpodmínečná láska. A já to takhle vedu už tisíce let :). Až do dnešní doby, kdy přišel čas tuhle úžasnou metodu předat co nejvíce ženám.

A takhle ti odpovídám na tvoji otázku. V rodině jsem byla třetí nejmladší a byla jsem miláčkem obou rodičů. Možná i proto, že jsem je uměla chápat, a taky ocenit a taky podpořit v tom, co potřebovali oni. Já vím, teď to zní, jako bych byla dospělejší než oni. Možná v něčem ano, byť to nebylo vědomě. Prostě jsem je chápala a přišlo mi normální jejich odlišné chování. A zároveň oba mí rodiče dávali svobodu a prostor mně samotné. S maminkou vycházím naprosto úžasně, je to v podstatě moje nejlepší přítelkyně a jsem moc ráda, že ji ještě mám vedle sebe. A přeji si, aby tady byla se mnou ještě dlouho. Je jí 86 let, ale mentálně jí je něco přes šedesát. Čteme stejné knížky, máme spoustu názorů úplně stejných – a to je tedy co říct, protože mé názory jsou opravdu velmi nekonveční – a ona mě v tom podporuje. To je úplně úžasné. A úplně stejně to mám s mými kluky. Oba jsou skvělí a máme se velmi rádi. Je to prostě tak, že když víš, jak se který styl chová – prostě ho tak respektuješ. Starší syn je rebel, jako já, mladší je romantický voják. Chvíli to trvalo, než nám to všem došlo, jak spolu vycházet, ale od jeho desíti let už nám to jde :).

A muži? Byla jsem 14 let vdaná a pak jsem měla ještě sedm let vztah. Ale už se mi do žádných vztahů nechce. Jsem příliš nekonvenční a příliš nezávislá. Muži v Česku ještě nedozráli do takového stavu, aby mě dali :).

Ale já si počkám na další život. Nemusíme mít všichni všechno. Ostatně i o tom je moje metoda MÓDA A DUŠE.

 

 

FB_IMG_1442956132953

 

Co mě učí delfíni?

Měla jsem dnes možnost opět zažít něco úchvatného. Nevím jak jsem to udělala (no jasně že nijak), ale jsem vážně dítko štěstěny. Na dnešním výletu k delfínům jsem zase měla ojedinělý zážitek. Doprovázela jsem dvě moje klientky na výlet s delfíny a vypadalo to, že nemáme moc štěstí. Delfíny jsme krásně viděli z lodi, ale nějak nám stále unikalo se s nimi potkat ve vodě. V místě zvaném Dolphin house byly skupinky delfínů, ale také mnoho lodí a tím pádem mnoho lidí. Při hromadném seskoku do vody jsem je ani nezahlédla, popluli kolem nás tak rychle, že než jsem se stačila ve vodě zorientovat, byli pryč. Ani při druhém pokusu jsem neměla štěstí a chvíli jsem cítila smutek, moc jsem si přála je zase potkat. Bylo mi to také líto kvůli mým dvou klientkám, ale ty už na začátku dne říkaly: „Nám je to jedno, my se těšíme na prima den a když je neuvidíme, nic se nestane.“ Pochvalovaly si, že je viděly mockrát z lodě a že to je taky fajn. Takže když se mě náš průvodce ptal jestli jsem delfíny viděla, říkala jsem mu už s úsměvem: „Ne, ale to nevadí, žiju tady, uvidím je až bude ten správný čas.“

Když jsme odplouvali na blízké stanoviště k zakotvení a dalšímu programu, viděla jsem celou skupinu delfínů, jak pluje v naší úrovni a jakoby za námi. Dívala jsem se na ně a říkala jsem si, ty jo, to by bylo super je takhle potkat, nejlépe sama. A tím jsem přemýšlení o delfínech zakončila, věnovala jsem se ženám. Na druhém stanovišti bylo v plánu šnorchlování u korálů a mě se nějak nechtělo, byla jsem unavená, protože jsem se při druhém pokusu uvidět delfíny oddělila od skupiny a plavala hodně daleko. Zeptala jsem se klientek zda jim nebude vadit, když s nimi nepůjdu do vody a ty řekly že ne. Nějak jsem ale nevěděla, co mám dělat. Nedělala jsem tedy nic 🙂 Sedla jsem si na kraj lodě a pozorovala skupinu šnorchlujících. Když v tom mě v dálce něco upoutalo. Koukám a vidím, že to je ta skupina delfínů! Dívala jsem se na ně a říkala jsem si, že je úžasný je jen tak vidět. V tom jsem ucítila jak se moje tělo chce zvednout a plavat k nim. Mozek mi říkal, že je to blbost, že jsou strašně daleko a že když jsem k nim nebyla schopná doplavat předtím, teď už to „tuplem“ nepůjde. „Co to je za blbost“, hlásil šotek v mojí hlavě. Nicméně protože jsem už zvyklá naslouchat více tělu a jeho reakcím, zvedla jsem se, šla si pro brýle, šnorchl a ploutve a skočila do vody.

V tom jsem uviděla, že jeden z průvodců (z jiné lodě) uviděl „mou“ skupinku delfínů a začal ječet… dolphin, dolphin! Šotek v hlavě začal startovat: „Noooo jasněěěě, jáááá jsem ti to říkal, ale to néééé, mě se nevěří!“ Musela jsem se až zasmát a nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. Prostě jsem strčila hlavu pod vodu a plavala. Sem tam jsem hlavu vystrčila, abych se podívala jestli uvidím z vody vyskakovat delfínky a plavu správným směrem. Cítila jsem, že je potkám. Přesto, že byli fakt daleko a skupina šnorchlujících byla přede mnou. Jednu chvíli to vypadalo, že je to marný ůboj“, protože jsem viděla, že se skupina lidí potkala se skupinou delfínů a já jsem tam nebyla. Rozhodla jsem se nepokračovat a jen je pozorovat z dálky. Když tu najednou vidím, že se asi vydávají směrem ke mě. Říkám si: “ Ty jo, tím, že jsem tu sama a delfíni lidem rozhodně uplavou, mohli bychom se potkat! Ok, děj se vůle Boží! Co se má stát, se stane, počkám.“

Ano! Najednou byli u mě. Skupina snad dvaceti delfínů a já. Chvíli jsme plavali spolu a já jsem jen koukala nadšeně kolem sebe. Měla jsem pocit, že si mě nevšímají, jako bych tam ani nebyla. Bylo to jak ve filmu, prostě jsem jen koukala a měla pocit, že to je jednostraný prožitek. A v tom mě dva delfíni vyvedli z omylu! Jeden se otočil a mrsknul sebou kolem mě v radostném skoku, bylo to tak krásný, že jsem až vyjekla 🙂 do brýlí mi vletěla voda (zkuste se smát s maskou pod vodou) a tak jsem musela na chvíli na hladinu. Když jsem se ponořila znovu, viděla jsem druhého, jak plave ke mě. Přísahám, že se mi díval do očí! Byl v něm naopak klid a moudrost. Jakoby mi říkal, vítej doma, ženo. Pak se kolem mě otočil, párkrát sebou mrsnul a připojil se ke skupině, která se mi pomalinku, ale jistě začala vzdalovat.

11356247_1625755977710679_936239224_n

Uvědomila jsem si znovu nádheru a sílu tohoto okamžiku. Cítila jsem vděčnost, lásku, klid, pokoru, radost, přijetí, pochopení, malost i velikost, prostě obrovskou škálu nejrůznějších krásných pocitů. Pro tyhle prožitky stojí zato žít!

Takže co mě učí delfíni?

  • S vděčností a úsměvem přijímat to, co v tu danou chvíli mám k dispozici i když možná toužím po něčem jiném.
  • Vyslat přání do vesmíru a dovolit, aby se mohlo naplnit.
  • Počkat si na správný okamžit a nepřestávat věřit, že i nemožné je možné.
  • Vydat se za hlasem své intuice, která se dostaví tehdy, když řeknu ne něčemu, co necítím a zůstanu v klidu i tehdy, pokud vlastně nevím, co mám zrovna místo toho dělat.
  • Nenechat se ovlivnit šotkem v hlavě, když prostě něco cítím a celé moje já jednoduše VÍ, že má něco udělat.
  • Udělat ten první, druhý, třetí, možná i pátý, desátý či stý krok (v tomto případě tempo) a v případě, že mi „něco“ říká zastav se, poslechnout a počkat si.
  • Důvěřovat vesmíru (Bohu, universu, velkému režiséru, vesmírné inteligenci – říkejte tomu jak chcete), že mi pomůže a dá mi to, o co jsem žádala, když jsme jsem se už vydala na cestu a podnikla určité kroky.
  • Nádherně čistý, prostý, jednoduchý a základní pocit, že jsem součástí skupiny, přesto, že mám pocit, že o mě ta skupina neví, že jsem neviditelná.
  • Vrátit se do přítomného okamžiku, hrát si a radovat se!
  • Procítit oboustranou moudrost při setkání s jinou bytostí a pohlédnutí si do očí.
  • Uvědomit si, že přesto, že to může vypadat že jsem sama, rozhodně sama nejsem! Kdykoli se může objevit skupina moudrých jedinců, kteří mi předají svoje dary.

Moc bych vám přála takové setkání s delfíny zažít. Je to opravdu nádhera. Mimochodem, jestli vás moje vyprávění zaujalo, můžeme se potkat na jednom ze zážitkových seminářů a společně vyslat přání, aby jste se s delfíny potkali i vy! Plavání s delfíny je totiž jednou z aktivit, která je součástí těchto našich akcí. Tak co, potkáme se na některé z nich?

 

 

„Buď já a nebo …“ Aneb co děláte když dostanete ultimátum?

Dostala jsem ultimátum. Nejdříve od života (rozuměj od vesmíru, od Boha, sama od sebe) a následně od partnera. Už nějakou dobu se potýkám s vnitřním pocitem, že mi cosi chybí a nevím jak to změnit. A protože se naše myšlenky mění na energii a ta se mění na magnet a ten přitáhne to, po čem toužíme (no jasně – to, na co nejvíce myslíme, ať už je to to, čeho se bojíme nebo to, o čem sníme), dostala jsem dárek. Ultimátum. „Nooo, moc pěkný“, řekla jsem si v prní chvíli a toužila strčit hlavu jako pštros někam do písku, jakože já tady nejsem! Jednoduše, aby to za mě vyřešil někdo jiný. Dělá mi potíže udělat definitivní a konečné rozhodnutí, uvádí mě do totálního zmatku: „Co mám dělat, co je správně, co když se rozhodnu špatně, jak to můžu pak napravit, co když je nějaká jiná možnost, co když, co když, co když…! Miluju otevřené možnosti, ale někdy se dostanu do situace, že abych k nim dospěla, musím se jednoznačně rozhodnout.

Asi před 8 měsíci jsem si nechala vypracovat profil v systému Human Design a vyšlo mi, že jsem typ zvaný Generátor. Mám žít v reakci. Nic nevymýšlet, ale reagovat na to, co mě zaujme. Dělat to, co miluji a co mi dává energii přesto, že energii vydávám. V mých myšlenkách jsem už nějakou dobu pracovala s touto informací a ptala jsem se sama sebe, jak to poznám?

Poslední měsíc jsem byla malinko zoufalá. Cítila jsem vnitřní tlak z pocitu nenaplnění a měla jsem chuť NĚCO prostě udělat. Něco vymyslet. Říkala jsem si, na co mám sakra čekat, nic mi nedává energii, něco je špatně! Pouštěla jsem si dokola nahrávku od Jakuba a říkala jsem si: „Klid holčičko, klid, to přijde, poznáš to!“ No a pak to přišlo!

Moje kamarádka byla ve správný čas na správném místě (nebo je pravděpodobně úplně jiný typ než já a umí něco, co já neumím) a získala možnost naplnit si svůj sen. Podotýkám, že máme společný a velmi podobný sen a ten nás také svedl dohromady. Protože ještě není úplně hotovo, nebudu se teď soustředit na náš sen, ten není v tomto povídání až tak důležitý, tento článek se týká něčeho trošku jiného.

A to je partnerství, v několika úhlech pohledů. Partnerství sama ze sebou a s životním partnerem. Jak to ustát, když se dostáváme do situace, že se musíme rozhodnout pro jedno z nich? Lze to ukočírovat a neztratit ani jedno?

Jak být ve vztahu a odevzdat se muži a zároveň neztratit sebe sama. Uf! Řeknu vám, někdy je to mazec. Existuje takové zajímavé kolečko, ve kterém se stane jeden špatný krok a už se vezete. Motáte se v bludném kruhu a ani nevíte jak. Jistě uhodnete který krok to je:

Nákres bez názvu (1)

 

Ano, je to odevzdání osobní síly. To totiž způsobí pomalu ale jistě rozklad. A to buď vztahu nebo osobnosti, nejčastěji obého. Žena, která se příliš odevzdává, postupně ztrácí svou přitažlivost. A tak muž ztrácí tu, do které se zamiloval, nádhernou sebevědomou ženu v plné síle. Ta finta spočívá v tom, že ani jeden z partnerů, kteří se ztratí v této hře, si v první chvíli neuvědomují, že odevzdání osobní síly není plus, ale mínus!

V první chvíli to totiž vypadá fakt úžasně, jste tu pro sebe, dáváte si lásku, naplňujete se. Ale! Pokud ze sebe vzájemně uděláte jediný zdroj radosti, lásky, štěstí a naplnění, čerpáte vlastně jen ze sebe. Odnikud jinud se energie nedoplňuje, jen cirkuluje jakoby v průtokáči. A udržet ten průtokáč v chodu stojí strašně moc energie!  Uuuáááááá, kdo to má vydržet!

A tady se už dostávám k jádru toho zajímavého (opět jeden z životních paradoxů).

Jako ženy se učíme odevzdávat muži a je to nesmírně krásný proces. Milujeme ho. Je tak hezké plynout, nechat se vést mužem a následovat ho. Nicméně pokud to přeženeme, ani pro něj to není žádná hitparáda. Táhne za sebou ženu, ze které se postupně stává dost nepříjemné břímě.

Tohle jsem si uvědomila, když mi můj milovaný Bůh položil otázku: „Zůstaneš věrná sama sobě a svému snu, když ti položím do cesty ultimátum?“

Zůstala jsem. Dříve bych asi řešila ultimátum jediným způsobem. Řekla bych „a“ nebo „b“. Tentokrát jsem to zkusila jinak. Řekla jsem „a“ a zároveň jsem řekla i „b“.

Jak?

  • Nejdříve jsem si v sobě nacítila možnosti (a tady se dostáváme k human design – cítila jsem v těle nárust energie, při představě spolupráce s mou kamarádkou).
  • Pak jsem si nacítila nutnost rozhodnutí (a tady jsem věděla, že pokud nezůstanu v souladu sama ze sebou, ztratím nejdříve sama sebe a následně i partnera, jediná moje možnost tedy je risknout, že on změní názor, protože ať udělám co udělám, přijdu o něj. Dalo by se říct, že jsem pochopila co znamená fakt, že má ve vztahu každý na starosti tu svou část. Nechci být ani ta, co vše táhne sama, ale ani ta, ze které se pomalu ale jistě stává otravné břímě).
  • Následně jsem řekla svému partnerovi svoje stanovisko.

A tady se dostáváme k nejzajímavnějšímu kroku. Byla jsem na 99% rozhodnutá, že pokud budu muset, rozhodnu se pro sebe. Ale dala jsem šanci dialogu. Po diskusi, která byla plná emocí (ženská emoce – pláč, mužská emoce – křik), jsme se propracovali k základu. Dostal se na povrch skrytý problém. Můj pocit nejistoty v sebe sama a tím pádem i v partnera. Uvědomila jsem si, že musím sobě i svému muži více věřit, jinak to prostě nepůjde. Viděla jsem už několikrát, že když změním něco v sobě, změní se něco i v mém muži.

A tak jsem řekla něco, co i mě samotnou překvapilo. Řekla jsem svému muži: Toužím po tom být ve spojení s tebou a zároveň neztratit sebe a své sny. Toužím po tom, abychom byli oba šťastni v partnerství i sami za sebe. Toužím po tom, abychom žili život v hojnosti, cítili se svobodně a zároveň věděli, že to, co děláme nám přináší radost a uspokojení a přesahuje to nás oba a náš vztah. Pokud to máš stejně, vzdám se této naskytnuté šance a najdu ji jinde a s tebou. Najdu v sobě odvahu a uvěřím, že je pro nás někde nějaká jiná cesta a mnohem lepší, ta, po které můžeme jít spolu, když máš pocit, že po té mojí se mnou jít nemůžeš.

Co se stalo potom mě dostalo. Můj muž mě objal a byl nesmírně dojatý. Viděla jsem na něm, že chápe, co jsem právě řekla a udělala a že ví, že se tím nevzdávám své osobní síly, ani svého snu. Že dávám šanci nám oběma najít si jinou cestu. Takovou, po které půjdeme oba. Ani jeden z nás nebude toho druhého za sebou tahat.

Po chvíli v jeho náručí, kdy jsem se s pokorou vyrovnávala s tím, že jsem právě zavřela dveře s vírou, že mi Bůh otevře jiné, se stalo něco, co mě naprosto šokovalo. Můj muž mi položil otázku, které jsem nemohla uvěřit. Ta otázka totiž otevírala ty zavřené dveře!

Ano, byl to nakonec on, kdo ty dveře znovu otevřel a řekl: „Já to zkusím, nechce se mi a tu cestu a je to pro mě nesmírně těžké, ale ty jsi mi právě ukázala, že jsem pro tebe nesmírně důležitý a projevila jsi mi lásku a důvěru. Chci udělat to samé pro tebe. Nevím, jestli to zvládnu a jestli jsem toho schopen, ale zkusím to.“

A tak tento příběh zůstává stále otevřen. Jdeme dál. A to je na něm to nejkrásnější! S pokorou jsem přijala, že nikdy v žádném vztahu nevíme, jak dlouho bude trvat. Jediné, co můžeme ovlivnit, je naše chuť ho vyživovat a starat se o něj.

11106520_1006747556020474_1276544630_n

Proč o tom celém píšu? Jsem průvodkyně pro ženy, podporuji je na cestě životem a věřím, že když ukážu svou vlastní lidskost (svůj strach, přešlapy, pády a znovu se potavení na nohy),  že právě to mi dává šanci pomoci někomu jinému. Prošla jsem v životě mnoha kurzy a prostudovala mnoho knih, ale právě situace jako tato, dělá z mých vědomostí zkušenosti a pouze na základě zkušeností se každý z nás stává moudrým člověkem.

Jak bych tedy mohla radit někomu jak skočit přes potok, kdybych si v tom potoku sama několikrát nevymáchala čumáček? A věřte mi, že některý ty pády do vody byly fááákt hustý! 🙂

Náš vztah tedy pokračuje dál. Tato zkušenost ho v tuto chvíli nesmírně posílila. A je jedno, jestli najdeme cestu tam či tady, věřím, že ji dokážeme najít tak, aby jsme byli šťastni oba. Napsala jsem jeden článek, který zněl: Proč už žádný můj vztah neztroskotá. O čem je? O tom, že i kdyby měl můj vztah skončit, udělám vše proto, abych ho dovedla do loděnice v pořádku a my jsme z něj vystoupili co nejméně zranění!

S láskou k sobě, partnerství i k životu.

 

 

Milášek

Kolik času během dne cítíte lásku? A kolik času během dne cítíte strach? Jsme lidské bytosti, bohužel či bohudík nejsme andělé a tak přesto, že se rozhodneme vědomě cítit, vnímat, tvořit, sdílet i šířit lásku, sem tam se nám do cesty připlete náš vnitřní šotek – tyran a začne našeptávat. „Musíš se bát! Tohle nepotrvá věčně. Za chvíli se stane něco hroznýho.“ a podobně.

Dnes už o něm vím, ale kdysi to tak nebylo. Ovládal mě natolik, že jsem ho vůbec nebyla schopna vidět. Byl prostě a jednoduše mnou. Pak jsem ho jednou uviděla v zrcadle, seděl mi na raměni a šklebil se. Jaký šok! Tahle vobluda je mou součástí? Tenhle zmetek měovládá? V první fázi jsem ho chtěla zabít, pak jsem zkusila dělat, že neexistuje, pak jsem ho zkoušela překřičet – stav zápasu byl po dlouhé době více či méně vyrovnaný, ale ve své podstatě pořád vyhrával. Rozhodla jsem se, že s ním nebudu už bojovat a zahraju si s ním takovou hru.

axn-gollum-and-stolen-ring-620x348

Budu ho milovat, víc než doposud. Bylo to fakt srandovní. Stoupla jsem si před zrcadlo a on začal: „Seš tlustá. Seš stará. Nic neumíš.“ a podobný jeho krásný řečičky. Usmála jsem se na něj a řekla mu: „Taky tě miluju!“ Šklebil se jak prdloušek. Nechápal. Zkusil to znovu. Znovu jsem mu řekla: „Miluju tě!“ Tak to už se málem pozvracel, jak se tvářil. Začal mě poprvé v životě bavit. Koukala jsem se na něj a smála jsem se. Je to takový skřítek, podobný miláškovi z Pána prstenů. Děsnej skřet, voplzlák a smraďoch. „Miluju tě!“, řekla jsem znovu s úsměvem. Oči mu narostly do neuvěřitelných rozměrů. Dostala jsem malý záchvat smíchu. On se šklebil s těma vyděšenejma očima, cukal mu koutek a nechápal, co se děje.

„Pocééém ty troubo“, říkám mu a sundávám ho z ramene. Tisknu ho k sobě jako svoje děťátko a hladím ho po zádech. Je úplně mimo. Tohle ještě nikdy nezažil. Cosi si mumlá pod fousy a šije sebou, ale po chvíli mi najednou položí ty svoje skřapatý ručičky kolem krku a pokládá si hlavu na moje rameno. Hladím ho po zádech a ptám se ho: „Tos nemohl najít jinej způsob jak na sebe upozornit?“

Najednou cítím jak pláče. Vzlyká a mezi tím říká: „Jáááák? Jenom takhle jsi mě slyšela! Nikdy jsi mi nepoděkovala, když jsem tě před něčím varoval. Neměla jsi mě ráda za to, že jsem tě chránil. Co jsem měl dělat?“

Víte kdo je tenhle skřítek? Jsou to moje instinkty. Ta část mozku, kterou nazýváme plazí. Pokud ji necháme vládnout, stáváme se jejími otroky. Pokud ji necháme jen radit, slouží ona nám.

glum (1)

 

Strach! I tohle je jedno z jeho jmen. Přijala jsem ho, pochopila a dovolila mu existovat. Seznámila jsem ho s láskou. Je totálně zmatený, nechápe. Nedůvěřivě si prohlíží mě i lásku. Je jako štěně, který si chce hrát a zároveň se bojí svýho vlastního odrazu v zrcadle. Nechávám je s láskou o samotě a jdu tvořit. Vím, že ona se o něj postará. Sem tam se na ně podívám a láska na mě mrkne: „Říkala jsem ti to, stačí mi uvěřit.“ Je mi tak dobře! Milášek se baví a úplně na mě zapomněl. Volám na něj: „Kámo, máš prázdniny, přijď jen kdyby se fakt něco dělo,jo?“ Usměje se na mě a mrkne. Možná si začal myslet, že je sexy 🙂 Koulkám na něj a cítím něhu. Jako máma, která se dívá na své děťátko a vidí to nejkrásnější dítko pod sluncem i přesto, že někdo jiný vidí malou opičku.

Jak pracujete se svým strachem vy? Víte o něm? Necháváte ho rozhodovat nebo je jen poradcem? Máme ho v sobě všichni a díky za něj, ale nedovolte mu být velkým šéfem, nic dobrého to nepřinese!

 

Sebevědomí, arogance a ponižování

Jak vnímáte sebevědomí? Co to pro vás znamená? Zkuste si na tu otázku odpovědět. Co je ještě sebevědomí a co už je arogance? A kde je hranice mezi slušností a ponižováním se?

Každý to máme jinak. Pro někoho je sebevědomé chování to, že chodím, usmívám se a jen tak s někým se nebavím. Ale tohle už hraničí právě s arogancí. A pro někoho je obyčejná lidská slušnost už známkou ponížení. Ano, není jednoduché to rozpoznat.

Jako vždy je důležitý ten podtext, to „něco“ mezi řádky. Je to ten vnitřní pocit. Soulad. Energie, která vytváří mezi lidmi příjemný stav. Není úplně v pořádku, když si chci zvednout sebevědomí na úkor druhého člověka a ani není v pořádku, když někomu vyhovím na úkor sebe.

Je velmi důležité naučit se rozpoznávat ty hranice a pracovat s nimi. Ale jak, možná si říkáte? Jsem zastáncem toho, že život je taková jedna velká hra. Zkusme si tedy víc hrát. Být jako děti.

Dnes jsem byla chvíli na pláži a pozorovala arabské děti. Jsou trošku jiné než ty naše. Určitě to je i tím, že se jejich rodiče chovají trošku jinak, než rodiče evropští.

Ababské děti jsou mnohem živější. Více se smějí, hlasitěji pláčou a hlavně jsou celkově mnohem hlasitější. Což mě osobně popravdě poslední dobou není až tak příjemné. A tak jsem se dnes zamýšlela nad tím proč. Proč mi tak vadí hlasité projevy arabských dětí?

Jeden z důvodů samozřejmě je, že mi tady v Egyptě chybí prostor o samotě. Tím myslím nějaké místo, kde nikdo není a je tam ticho. Bohužel nemáme auto a tak se zde mohu pohybovat jen pěšky či autobusem. A ani jednou z možností se nejsem schopna přesunout někam, kde nikdo není. Žiju u moře a k tomu, abych mohla jít k moři musím platit. Chybí mi jen tak sam sedět na břehu a dovolit si vyčistit hlavu.

Ten druhý důvod ale může být právě ve vnímání sebevědomí, arogance a poslušnosti. Mnozí si myslí, že arabské ženy jsou takové poslušné. Není až tak úplně pravda. Dokáží si prosadit vše, co potřebují. Dnes jsem viděla už poněkolikáté jednoho tatínka, jak pečoval o své dítko, zatímco si žena povídala s ostatními ženami na pláži. Opravdu to zde není žádná vyjímka. Také jsem viděla jak tatínek nesl dítko do vody a předal ho mamince a ta ho začala vyhazovat a potápět, až se skoro napilo. Tohle u nás v Evropě dělají spíše muži, že? Dítě ječelo jako by ho na nože bralo a žena se smála, měla jsem pocit, že tak trochu škodolibě. Vůbec mi občas připadá, že arabské ženy na svoje děti trošku žárlí a moc se s nimi nemažou. Facka sem, facka tam, nějaké zdlouhavé vysvětlování se moc nenosí a pokud dítě něco potřebuje, musí se ozvat (rozuměj ječet). Máma je zaneprázdněná, ať už hlasitým povídáním si s jinou mámou nebo povídáním si s někým jiným. No a v domě buď sledováním televize, návštěvou jiné mámy a nebo vařením. A tak jsem pochopila, že jedním z důvodů, proč jsou děti hlasité je to, že když jsou potichu, nikdo je neslyší a nevnímá.

Že by tohle byl důvod, proč mě to tak rozčiluje? Že by mě samotné se někdy chtělo volat: „Hej, jsem tady a potřebuju to a to!?“ Že by to byl pozůstatek z dětství, kde mi to nebylo nedovoleno úplně stejně, jako skoro nám všem? Buď hezky zticha a nekřič, to se nedělá!

Občas mám chuť strašně ječet. Obzvlášť v našem domě, do kterého se přistěhovalo více arabských rodin s dětmi. Občas mám chuť ječet na ty mámy, ať se svým dětem aspoň trošku věnují, aby byli na chvíli tiše. Když v domě chvíli neječí žádné dítě, hraje tu nějaká hudba, případně ječí arabská žena. Velmi zřídka slyším křičet arabského muže. A pokud ano, je to téměř vždy až potom, co ječí arabská žena. Nedivím se mužům, že odcházejí do kaváren, i v hluku kavárny totiž mají mnohdy větší klid než doma. Jsem žena, mohla bych být k tomuto více tolerantní, ale občas jsem i já z toho hluku na pokraji šílenství!

Závěr mého zamyšlení? Děti jsou úžasnými učiteli, umějí se prosadit, žít tady a teď, hrát si, smát se, plakat i ozvat, ale někdy se z nich díky dospělým stávají malí tyrani! Díky aroganci rodičů se stávají buď přehnaně poslušnými a nebo naopak přehnaně rádoby sebevědomými. Tyto tři pojmy spolu tedy velmi úzce souvisí…

Budíček!

Je velká většina lidí, kteří nežijí svůj život vědomě. Jakoby spali. Zdá se jim sen a oni se neumějí či nechtějí probudit. Proč taky, ve snu nemají vliv na to, co se děje, oni chtějí přeci spát a ne tvořit! Jen ať se to pěkně děje samo. A tak se někdy stane, že už se na to náš velký režisér nemůže dívat a trošku s nimi zatřese. Shodí je z postele a oni koukají jak sůva z nudlí a nechápou, co a proč se stalo.

Někteří z nás zažijí v životě tuto pomyslnou ránu, která je probudí. Může to být vyhazov, rozvod, bouračka. Mnohdy máme v té situaci pocit, že je to trest, ptáme se: „Proč zrovna já? Co jsem komu udělal/a?“ Myslíme si: „Tak tohle je konec! Co budu proboha dělat? Už nikdy to nebude stejné!“

Ano, poté, co nás něco vzbudí ze sna, už to opravdu nikdy nebude stejné! Ale jen někteří z nás pochopí, že to je ten největší dar! Začnou svůj život žít jinak, často díky té nové situaci pochopí, že nežili naplno a marnili svůj čas. Vydají se na novou cestu. Přijmou zodpovědnost za svůj život a začnou fyzicky naplňovat svoje sny a cestu životem si opravdu užívat!

Někteří z nás nemají to „štěstí“ v podobě osudové rány, stále předstírají, že spí a dělají, že žádný budíček neslyší.

Jak tedy můžete poznat, že vám zvoní budíček?

Co si v tuto dobu můžete myslet:

  • V životě přeci nemůže být jen tohle, musí tu být něco víc!
  • Proč TAKHLE marním svůj život?
  • Jak jsem se proboha ocitl/a v této situaci?
  • Co tady vlastně dělám?
  • Jakou má tohle všechno cenu?
  • Chci něco víc!
  • Chci mít pocit že žiju!
  • Chci být úplně jinde než právě teď jsem!
  • Chci žít jako moje kamarádka, idol, učitel…

Co v tuto dobu můžete dělat:

  • Závidíte přátelům či vašim idolům jejich život a snažíte se na něm najít něco špatného. Pomlouváte je před ostatními.
  • Máte chuť někomu pomáhat, měnit ostatní a všem radit, přesto, že nemáte svůj život v pořádku a sami nejste šťastní.
  • Jako zbláznění sledujete různé pořady o tom, jak změnit život, dům, zahradu, postavu atd.
  • Neustále se přejídáte i když víte, že vám to nesvědčí.
  • Hledáte na internetu zaručené způsoby jak změnit život.
  • Sledujete několik hodin denně televizi, tlacháte na veřejných sítích nebo jinak utíkáte od vašeho příběhu.
  • Kupujete si losy a zúčastňujete se různých soutěží, doufáte v dědictví, zázrak nebo bohatého přítele.
  • Modlíte se aby se NĚCO stalo a vy jste mohli začít žít jinak.
  • Po práci chodíte každý den někam do baru, do hospody nebo popíjíte doma.
  • Potají si přejete aby měl váš partner milenku.
  • Máte pořád vnitřní pocit nespokojenosti, dokonce i okamžicích, kdybyste podle vás měli být šťastní.
  • Začínáte stále nové změny, děláte kde co, ale nikam to nevede. Trvalá změna nepřichází.
  • Začínáte stále nové a nové věci, ale ani jednu z nich nikdy nedokončíte.
  • Neděláte nic a žijete v naprostém stavu apatie.
  • Neustále všem vyprávíte jak máte těžký život a navíc ho nemůžete změnit.

Jak jste na tom vy? Zvoní vám budíček? Pokud ano, mohu vám pomoci se probrat ze sna a začít konečně žít!