Móda a duše

Táňa Havlíčková je nekonvenční módní návrhářka, která spojuje módu (styl oblékání) s duší (typem člověka). Pozvala jsem ji k malému rozhovoru a položila jsem jí 3 otázky na tři témata. Nechte se inspirovat.

FB_IMG_1442967017515

Táni, seznámila jsem se s tebou a tvou filozofií na akci Ženy ženám. Přesto, že jsi jiný typ než já, líbila ses mi. Naštěstí už umím respektovat odlišnosti různých žen a naopak vidím v odlišnostech  obrovský dar a krásu.

Podruhé nás svedl dohromady tvůj pronajatý byt v Praze, který byl pro obě z nás taková přestupní stanice. Vzpomínám si na naše povídání a souznění při procházce areálem Mazanka.

Už za toho nádherně barevného podzimního dne jsme si povídaly o spolupráci, ale já jsem se nakonec rozhodla pro životní dovolenou a odjela jsem do Egypta, kde už více než 9 měsíců žiju. Nicméně naše setkání tím neskončilo a naše cesty se proplétaly dál.

Třetí naše setkání proběhlo, když jsem před odchodem do Egypta vzala mou maminku na tvůj seminář a oběma nám to o něco víc prohloubilo náš vztah. Ten byl dlouho na „bodu mrazu“ a to i přesto, že se vzájemně zcela bez pochyby milujeme. Pracovala jsem na uzdravení vztahu s maminkou několik let a tvůj seminář byl takový závěrečný bombónek, třešnička na dortu. Ukázalo se, že jsme opravdu naprosto rozdílné a obě jsme to s respektem a láskou přijaly. Já romantická a moje maminka sportovní.

Mám pro tebe 3 otázky. Napadly mě v souvislosti s podobností našich příběhů. Obě máme jiné maminky a chvíli nám trvalo najít k sobě krásný vztah. Obě věříme ve spolupráci žen a navíc jedinečný přínos každé z nich. A v neposlední řadě, obě jsme opustily naše profese a šly za hlasem svého srdce a pomáháme ženám zářit jinak, než předtím. Obě propagujeme názor, že vnitřní  krása se odráží na povrch, přesto, že jsme obě roky pracovaly s opačným přístupem – s vnější krásou.

 

1) SPOLUPRÁCE.

Jak vnímáš spolupráci mezi ženami, které jsou odlišné? Jaké je tvé doporučení, aby spolupráce mezi ženami byla nejen možná, ale i radostná  a navíc i přínosná?

 

Pokud pochopíme jednotlivé styly, tak nám konečně dojde, že ta stejnost a dokonalost se nám vlastně nevyplácí. Protože se všechny ženy snaží dosáhnout nějakého ideálu. Pak jsme všechny unavené, vyčerpané, některé onemocní… protože nám to prostě nejde. Jsme jinak vybavené, máme jiné talenty. Když pochopím, že já jsem rebel a ty princezna – víme, nejen že máme jiné priority a  způsoby chování a začneme se chápat – ale především – a to je nesmírně důležité – přestaneme spolu soupeřit. Já chápu, že tvoje úžasná vlastnost a talent jsou nádherné hluboké emoce (které mně jako rebelku nikterak neberou) a zároveň umím ocenit tvé krásné soucítění, související právě s emoční hlubší výbavou. A ty mi dovolíš můj let směrem dopředu, mé rebelkovské manýry, mou kreativitu pro někoho téměř nesnesitelnou odvahu až svým způsobem drzost a potřebu nezávislosti. Přestaneme toužit být jedna jako druhá a začneme spolu-pracovat. Protože přes naše talenty, si právě můžeme rozdělit to, s čím každá z nás bude přínosem pro tuto společnost. A budeme se respektovat ve svých krásných odlišnostech, nikoliv soupeřit a iritovat, tak jak je tomu doposud.

2) SMYSL.

Co bylo tím nejsilnějším impulzem, díky kterému jsi se v rozhodla riskovat a odejít ze „zaběhnutých kolejí“ tvé profese? Kdy ti tvoje práce módní návrhářky přestala dávat smysl a proč? (Pokud se tak stalo.) Co ti toto jistě náročné rozhodnutí přineslo? S čím ses musela potýkat a jak jsi překonala chvíle, kdy jsi nevěděla, jak dál a nebyla sis jistá, jestli to, co děláš má nějaký smysl?

 

Bylo to pro mě nesmírně těžké rozhodnutí. Já módu miluju a kreativní talent jsem dostala od Boha. A pořád jsem hledala možnost, jak to udělat, abych nemusela ty své milované hadříky opustit. Ale zároveň čím déle jsem v módě setrvávala, tím více mi přestala dávat pocit hlubšího naplnění, tím více jsem pochybovala o smyslu módy – připadala mi plytká, hloupá, divná… lidi, kteří se zabývali módou, mi přišli povrchní. Bylo to tak šílené dilema – něco miluješ a zároveň to nenávidíš. Tohle byla pro mě ta nejhlubší emoce, kterou jsem musela vyřešit. Vlastně to vyřešil osud za mě – jak jsem se nedokázala rozhodnout, tak se mi prostě přestalo dařit. Najednou jsem neměla práci a i když nesmírně ráda pracuju a práce je pro mě naprostou každodenní nutností – práci jsem neměla. Respektive ten Vesmír byl natolik laskavý, že jsem vždycky na měsíc vyšla. Zaplatila jsem nájem, leasing, benzín, telefon, jídlo… a sem tam boty nebo nějaký svetr. A dost. Takže jsem nechápala proč já – taková talentovaná, pracovitá a schopná – musím tohle prožívat. Až jednoho dne jsem si řekla a dost. A už jsem nikdy nechtěla mít nic společného s hadrama. Po nějaké době, kdy jsem to řešila, jsem relaxovala u Vltavy… a najednou mi došlo, že chci být poradkyně přes oblékání. A bylo to. :)Tedy ono to trvalo ještě další dva roky, než se to zrealizovalo. Ale rozhodnutí už padlo a pak už to do svých rukou vzal opět osud a já už jen souhlasila s tím rozhodnutím.

 

3) VZTAHY.

Jaké pro tebe bylo uvědomění, že jsi jiný typ než tvoje maminka a že se přesto můžete respektovat a milovat? Jak toho uvědomění ovlivnilo tvoje další vztahy, například s tvými syny, přítelkyněmi a muži?

 

Víš, já tuhle metodu znám zřejmě tisíce let.. spontánně jsem se několikrát dostala do minulých životů a tam jsem něco velmi důležitého, nějaké poselství, které bylo zapsáno na svitkách, které jsem chránila – zažila. Když jsem se do těch minulých životů dostala, netušila jsem, co chráním co musím předávat dalším generacím. Až když jsem tuto metodu zdokonalila a začala předávat, tak mi to došlo. Vrátila jsem se zpět, k těm prožitkům a najednou mi došlo, že to znám. Že už jsem to zažila. Moje metoda je Cestou bezpodmínečné lásky. Tím, že pochopíš své blízké, tak je prostě miluješ bez podmínek, protože chápeš, že to mají jinak. Už se necítíš znásilňována jejich požadavky, abys nějaká byla, když to tak nemáš. A zároveň chápeš je. To je bezpodmínečná láska. A já to takhle vedu už tisíce let :). Až do dnešní doby, kdy přišel čas tuhle úžasnou metodu předat co nejvíce ženám.

A takhle ti odpovídám na tvoji otázku. V rodině jsem byla třetí nejmladší a byla jsem miláčkem obou rodičů. Možná i proto, že jsem je uměla chápat, a taky ocenit a taky podpořit v tom, co potřebovali oni. Já vím, teď to zní, jako bych byla dospělejší než oni. Možná v něčem ano, byť to nebylo vědomě. Prostě jsem je chápala a přišlo mi normální jejich odlišné chování. A zároveň oba mí rodiče dávali svobodu a prostor mně samotné. S maminkou vycházím naprosto úžasně, je to v podstatě moje nejlepší přítelkyně a jsem moc ráda, že ji ještě mám vedle sebe. A přeji si, aby tady byla se mnou ještě dlouho. Je jí 86 let, ale mentálně jí je něco přes šedesát. Čteme stejné knížky, máme spoustu názorů úplně stejných – a to je tedy co říct, protože mé názory jsou opravdu velmi nekonveční – a ona mě v tom podporuje. To je úplně úžasné. A úplně stejně to mám s mými kluky. Oba jsou skvělí a máme se velmi rádi. Je to prostě tak, že když víš, jak se který styl chová – prostě ho tak respektuješ. Starší syn je rebel, jako já, mladší je romantický voják. Chvíli to trvalo, než nám to všem došlo, jak spolu vycházet, ale od jeho desíti let už nám to jde :).

A muži? Byla jsem 14 let vdaná a pak jsem měla ještě sedm let vztah. Ale už se mi do žádných vztahů nechce. Jsem příliš nekonvenční a příliš nezávislá. Muži v Česku ještě nedozráli do takového stavu, aby mě dali :).

Ale já si počkám na další život. Nemusíme mít všichni všechno. Ostatně i o tom je moje metoda MÓDA A DUŠE.

 

 

FB_IMG_1442956132953