„Buď já a nebo …“ Aneb co děláte když dostanete ultimátum?

Dostala jsem ultimátum. Nejdříve od života (rozuměj od vesmíru, od Boha, sama od sebe) a následně od partnera. Už nějakou dobu se potýkám s vnitřním pocitem, že mi cosi chybí a nevím jak to změnit. A protože se naše myšlenky mění na energii a ta se mění na magnet a ten přitáhne to, po čem toužíme (no jasně – to, na co nejvíce myslíme, ať už je to to, čeho se bojíme nebo to, o čem sníme), dostala jsem dárek. Ultimátum. „Nooo, moc pěkný“, řekla jsem si v prní chvíli a toužila strčit hlavu jako pštros někam do písku, jakože já tady nejsem! Jednoduše, aby to za mě vyřešil někdo jiný. Dělá mi potíže udělat definitivní a konečné rozhodnutí, uvádí mě do totálního zmatku: „Co mám dělat, co je správně, co když se rozhodnu špatně, jak to můžu pak napravit, co když je nějaká jiná možnost, co když, co když, co když…! Miluju otevřené možnosti, ale někdy se dostanu do situace, že abych k nim dospěla, musím se jednoznačně rozhodnout.

Asi před 8 měsíci jsem si nechala vypracovat profil v systému Human Design a vyšlo mi, že jsem typ zvaný Generátor. Mám žít v reakci. Nic nevymýšlet, ale reagovat na to, co mě zaujme. Dělat to, co miluji a co mi dává energii přesto, že energii vydávám. V mých myšlenkách jsem už nějakou dobu pracovala s touto informací a ptala jsem se sama sebe, jak to poznám?

Poslední měsíc jsem byla malinko zoufalá. Cítila jsem vnitřní tlak z pocitu nenaplnění a měla jsem chuť NĚCO prostě udělat. Něco vymyslet. Říkala jsem si, na co mám sakra čekat, nic mi nedává energii, něco je špatně! Pouštěla jsem si dokola nahrávku od Jakuba a říkala jsem si: „Klid holčičko, klid, to přijde, poznáš to!“ No a pak to přišlo!

Moje kamarádka byla ve správný čas na správném místě (nebo je pravděpodobně úplně jiný typ než já a umí něco, co já neumím) a získala možnost naplnit si svůj sen. Podotýkám, že máme společný a velmi podobný sen a ten nás také svedl dohromady. Protože ještě není úplně hotovo, nebudu se teď soustředit na náš sen, ten není v tomto povídání až tak důležitý, tento článek se týká něčeho trošku jiného.

A to je partnerství, v několika úhlech pohledů. Partnerství sama ze sebou a s životním partnerem. Jak to ustát, když se dostáváme do situace, že se musíme rozhodnout pro jedno z nich? Lze to ukočírovat a neztratit ani jedno?

Jak být ve vztahu a odevzdat se muži a zároveň neztratit sebe sama. Uf! Řeknu vám, někdy je to mazec. Existuje takové zajímavé kolečko, ve kterém se stane jeden špatný krok a už se vezete. Motáte se v bludném kruhu a ani nevíte jak. Jistě uhodnete který krok to je:

Nákres bez názvu (1)

 

Ano, je to odevzdání osobní síly. To totiž způsobí pomalu ale jistě rozklad. A to buď vztahu nebo osobnosti, nejčastěji obého. Žena, která se příliš odevzdává, postupně ztrácí svou přitažlivost. A tak muž ztrácí tu, do které se zamiloval, nádhernou sebevědomou ženu v plné síle. Ta finta spočívá v tom, že ani jeden z partnerů, kteří se ztratí v této hře, si v první chvíli neuvědomují, že odevzdání osobní síly není plus, ale mínus!

V první chvíli to totiž vypadá fakt úžasně, jste tu pro sebe, dáváte si lásku, naplňujete se. Ale! Pokud ze sebe vzájemně uděláte jediný zdroj radosti, lásky, štěstí a naplnění, čerpáte vlastně jen ze sebe. Odnikud jinud se energie nedoplňuje, jen cirkuluje jakoby v průtokáči. A udržet ten průtokáč v chodu stojí strašně moc energie!  Uuuáááááá, kdo to má vydržet!

A tady se už dostávám k jádru toho zajímavého (opět jeden z životních paradoxů).

Jako ženy se učíme odevzdávat muži a je to nesmírně krásný proces. Milujeme ho. Je tak hezké plynout, nechat se vést mužem a následovat ho. Nicméně pokud to přeženeme, ani pro něj to není žádná hitparáda. Táhne za sebou ženu, ze které se postupně stává dost nepříjemné břímě.

Tohle jsem si uvědomila, když mi můj milovaný Bůh položil otázku: „Zůstaneš věrná sama sobě a svému snu, když ti položím do cesty ultimátum?“

Zůstala jsem. Dříve bych asi řešila ultimátum jediným způsobem. Řekla bych „a“ nebo „b“. Tentokrát jsem to zkusila jinak. Řekla jsem „a“ a zároveň jsem řekla i „b“.

Jak?

  • Nejdříve jsem si v sobě nacítila možnosti (a tady se dostáváme k human design – cítila jsem v těle nárust energie, při představě spolupráce s mou kamarádkou).
  • Pak jsem si nacítila nutnost rozhodnutí (a tady jsem věděla, že pokud nezůstanu v souladu sama ze sebou, ztratím nejdříve sama sebe a následně i partnera, jediná moje možnost tedy je risknout, že on změní názor, protože ať udělám co udělám, přijdu o něj. Dalo by se říct, že jsem pochopila co znamená fakt, že má ve vztahu každý na starosti tu svou část. Nechci být ani ta, co vše táhne sama, ale ani ta, ze které se pomalu ale jistě stává otravné břímě).
  • Následně jsem řekla svému partnerovi svoje stanovisko.

A tady se dostáváme k nejzajímavnějšímu kroku. Byla jsem na 99% rozhodnutá, že pokud budu muset, rozhodnu se pro sebe. Ale dala jsem šanci dialogu. Po diskusi, která byla plná emocí (ženská emoce – pláč, mužská emoce – křik), jsme se propracovali k základu. Dostal se na povrch skrytý problém. Můj pocit nejistoty v sebe sama a tím pádem i v partnera. Uvědomila jsem si, že musím sobě i svému muži více věřit, jinak to prostě nepůjde. Viděla jsem už několikrát, že když změním něco v sobě, změní se něco i v mém muži.

A tak jsem řekla něco, co i mě samotnou překvapilo. Řekla jsem svému muži: Toužím po tom být ve spojení s tebou a zároveň neztratit sebe a své sny. Toužím po tom, abychom byli oba šťastni v partnerství i sami za sebe. Toužím po tom, abychom žili život v hojnosti, cítili se svobodně a zároveň věděli, že to, co děláme nám přináší radost a uspokojení a přesahuje to nás oba a náš vztah. Pokud to máš stejně, vzdám se této naskytnuté šance a najdu ji jinde a s tebou. Najdu v sobě odvahu a uvěřím, že je pro nás někde nějaká jiná cesta a mnohem lepší, ta, po které můžeme jít spolu, když máš pocit, že po té mojí se mnou jít nemůžeš.

Co se stalo potom mě dostalo. Můj muž mě objal a byl nesmírně dojatý. Viděla jsem na něm, že chápe, co jsem právě řekla a udělala a že ví, že se tím nevzdávám své osobní síly, ani svého snu. Že dávám šanci nám oběma najít si jinou cestu. Takovou, po které půjdeme oba. Ani jeden z nás nebude toho druhého za sebou tahat.

Po chvíli v jeho náručí, kdy jsem se s pokorou vyrovnávala s tím, že jsem právě zavřela dveře s vírou, že mi Bůh otevře jiné, se stalo něco, co mě naprosto šokovalo. Můj muž mi položil otázku, které jsem nemohla uvěřit. Ta otázka totiž otevírala ty zavřené dveře!

Ano, byl to nakonec on, kdo ty dveře znovu otevřel a řekl: „Já to zkusím, nechce se mi a tu cestu a je to pro mě nesmírně těžké, ale ty jsi mi právě ukázala, že jsem pro tebe nesmírně důležitý a projevila jsi mi lásku a důvěru. Chci udělat to samé pro tebe. Nevím, jestli to zvládnu a jestli jsem toho schopen, ale zkusím to.“

A tak tento příběh zůstává stále otevřen. Jdeme dál. A to je na něm to nejkrásnější! S pokorou jsem přijala, že nikdy v žádném vztahu nevíme, jak dlouho bude trvat. Jediné, co můžeme ovlivnit, je naše chuť ho vyživovat a starat se o něj.

11106520_1006747556020474_1276544630_n

Proč o tom celém píšu? Jsem průvodkyně pro ženy, podporuji je na cestě životem a věřím, že když ukážu svou vlastní lidskost (svůj strach, přešlapy, pády a znovu se potavení na nohy),  že právě to mi dává šanci pomoci někomu jinému. Prošla jsem v životě mnoha kurzy a prostudovala mnoho knih, ale právě situace jako tato, dělá z mých vědomostí zkušenosti a pouze na základě zkušeností se každý z nás stává moudrým člověkem.

Jak bych tedy mohla radit někomu jak skočit přes potok, kdybych si v tom potoku sama několikrát nevymáchala čumáček? A věřte mi, že některý ty pády do vody byly fááákt hustý! 🙂

Náš vztah tedy pokračuje dál. Tato zkušenost ho v tuto chvíli nesmírně posílila. A je jedno, jestli najdeme cestu tam či tady, věřím, že ji dokážeme najít tak, aby jsme byli šťastni oba. Napsala jsem jeden článek, který zněl: Proč už žádný můj vztah neztroskotá. O čem je? O tom, že i kdyby měl můj vztah skončit, udělám vše proto, abych ho dovedla do loděnice v pořádku a my jsme z něj vystoupili co nejméně zranění!

S láskou k sobě, partnerství i k životu.

 

 

Milášek

Kolik času během dne cítíte lásku? A kolik času během dne cítíte strach? Jsme lidské bytosti, bohužel či bohudík nejsme andělé a tak přesto, že se rozhodneme vědomě cítit, vnímat, tvořit, sdílet i šířit lásku, sem tam se nám do cesty připlete náš vnitřní šotek – tyran a začne našeptávat. „Musíš se bát! Tohle nepotrvá věčně. Za chvíli se stane něco hroznýho.“ a podobně.

Dnes už o něm vím, ale kdysi to tak nebylo. Ovládal mě natolik, že jsem ho vůbec nebyla schopna vidět. Byl prostě a jednoduše mnou. Pak jsem ho jednou uviděla v zrcadle, seděl mi na raměni a šklebil se. Jaký šok! Tahle vobluda je mou součástí? Tenhle zmetek měovládá? V první fázi jsem ho chtěla zabít, pak jsem zkusila dělat, že neexistuje, pak jsem ho zkoušela překřičet – stav zápasu byl po dlouhé době více či méně vyrovnaný, ale ve své podstatě pořád vyhrával. Rozhodla jsem se, že s ním nebudu už bojovat a zahraju si s ním takovou hru.

axn-gollum-and-stolen-ring-620x348

Budu ho milovat, víc než doposud. Bylo to fakt srandovní. Stoupla jsem si před zrcadlo a on začal: „Seš tlustá. Seš stará. Nic neumíš.“ a podobný jeho krásný řečičky. Usmála jsem se na něj a řekla mu: „Taky tě miluju!“ Šklebil se jak prdloušek. Nechápal. Zkusil to znovu. Znovu jsem mu řekla: „Miluju tě!“ Tak to už se málem pozvracel, jak se tvářil. Začal mě poprvé v životě bavit. Koukala jsem se na něj a smála jsem se. Je to takový skřítek, podobný miláškovi z Pána prstenů. Děsnej skřet, voplzlák a smraďoch. „Miluju tě!“, řekla jsem znovu s úsměvem. Oči mu narostly do neuvěřitelných rozměrů. Dostala jsem malý záchvat smíchu. On se šklebil s těma vyděšenejma očima, cukal mu koutek a nechápal, co se děje.

„Pocééém ty troubo“, říkám mu a sundávám ho z ramene. Tisknu ho k sobě jako svoje děťátko a hladím ho po zádech. Je úplně mimo. Tohle ještě nikdy nezažil. Cosi si mumlá pod fousy a šije sebou, ale po chvíli mi najednou položí ty svoje skřapatý ručičky kolem krku a pokládá si hlavu na moje rameno. Hladím ho po zádech a ptám se ho: „Tos nemohl najít jinej způsob jak na sebe upozornit?“

Najednou cítím jak pláče. Vzlyká a mezi tím říká: „Jáááák? Jenom takhle jsi mě slyšela! Nikdy jsi mi nepoděkovala, když jsem tě před něčím varoval. Neměla jsi mě ráda za to, že jsem tě chránil. Co jsem měl dělat?“

Víte kdo je tenhle skřítek? Jsou to moje instinkty. Ta část mozku, kterou nazýváme plazí. Pokud ji necháme vládnout, stáváme se jejími otroky. Pokud ji necháme jen radit, slouží ona nám.

glum (1)

 

Strach! I tohle je jedno z jeho jmen. Přijala jsem ho, pochopila a dovolila mu existovat. Seznámila jsem ho s láskou. Je totálně zmatený, nechápe. Nedůvěřivě si prohlíží mě i lásku. Je jako štěně, který si chce hrát a zároveň se bojí svýho vlastního odrazu v zrcadle. Nechávám je s láskou o samotě a jdu tvořit. Vím, že ona se o něj postará. Sem tam se na ně podívám a láska na mě mrkne: „Říkala jsem ti to, stačí mi uvěřit.“ Je mi tak dobře! Milášek se baví a úplně na mě zapomněl. Volám na něj: „Kámo, máš prázdniny, přijď jen kdyby se fakt něco dělo,jo?“ Usměje se na mě a mrkne. Možná si začal myslet, že je sexy 🙂 Koulkám na něj a cítím něhu. Jako máma, která se dívá na své děťátko a vidí to nejkrásnější dítko pod sluncem i přesto, že někdo jiný vidí malou opičku.

Jak pracujete se svým strachem vy? Víte o něm? Necháváte ho rozhodovat nebo je jen poradcem? Máme ho v sobě všichni a díky za něj, ale nedovolte mu být velkým šéfem, nic dobrého to nepřinese!

 

Sebevědomí, arogance a ponižování

Jak vnímáte sebevědomí? Co to pro vás znamená? Zkuste si na tu otázku odpovědět. Co je ještě sebevědomí a co už je arogance? A kde je hranice mezi slušností a ponižováním se?

Každý to máme jinak. Pro někoho je sebevědomé chování to, že chodím, usmívám se a jen tak s někým se nebavím. Ale tohle už hraničí právě s arogancí. A pro někoho je obyčejná lidská slušnost už známkou ponížení. Ano, není jednoduché to rozpoznat.

Jako vždy je důležitý ten podtext, to „něco“ mezi řádky. Je to ten vnitřní pocit. Soulad. Energie, která vytváří mezi lidmi příjemný stav. Není úplně v pořádku, když si chci zvednout sebevědomí na úkor druhého člověka a ani není v pořádku, když někomu vyhovím na úkor sebe.

Je velmi důležité naučit se rozpoznávat ty hranice a pracovat s nimi. Ale jak, možná si říkáte? Jsem zastáncem toho, že život je taková jedna velká hra. Zkusme si tedy víc hrát. Být jako děti.

Dnes jsem byla chvíli na pláži a pozorovala arabské děti. Jsou trošku jiné než ty naše. Určitě to je i tím, že se jejich rodiče chovají trošku jinak, než rodiče evropští.

Ababské děti jsou mnohem živější. Více se smějí, hlasitěji pláčou a hlavně jsou celkově mnohem hlasitější. Což mě osobně popravdě poslední dobou není až tak příjemné. A tak jsem se dnes zamýšlela nad tím proč. Proč mi tak vadí hlasité projevy arabských dětí?

Jeden z důvodů samozřejmě je, že mi tady v Egyptě chybí prostor o samotě. Tím myslím nějaké místo, kde nikdo není a je tam ticho. Bohužel nemáme auto a tak se zde mohu pohybovat jen pěšky či autobusem. A ani jednou z možností se nejsem schopna přesunout někam, kde nikdo není. Žiju u moře a k tomu, abych mohla jít k moři musím platit. Chybí mi jen tak sam sedět na břehu a dovolit si vyčistit hlavu.

Ten druhý důvod ale může být právě ve vnímání sebevědomí, arogance a poslušnosti. Mnozí si myslí, že arabské ženy jsou takové poslušné. Není až tak úplně pravda. Dokáží si prosadit vše, co potřebují. Dnes jsem viděla už poněkolikáté jednoho tatínka, jak pečoval o své dítko, zatímco si žena povídala s ostatními ženami na pláži. Opravdu to zde není žádná vyjímka. Také jsem viděla jak tatínek nesl dítko do vody a předal ho mamince a ta ho začala vyhazovat a potápět, až se skoro napilo. Tohle u nás v Evropě dělají spíše muži, že? Dítě ječelo jako by ho na nože bralo a žena se smála, měla jsem pocit, že tak trochu škodolibě. Vůbec mi občas připadá, že arabské ženy na svoje děti trošku žárlí a moc se s nimi nemažou. Facka sem, facka tam, nějaké zdlouhavé vysvětlování se moc nenosí a pokud dítě něco potřebuje, musí se ozvat (rozuměj ječet). Máma je zaneprázdněná, ať už hlasitým povídáním si s jinou mámou nebo povídáním si s někým jiným. No a v domě buď sledováním televize, návštěvou jiné mámy a nebo vařením. A tak jsem pochopila, že jedním z důvodů, proč jsou děti hlasité je to, že když jsou potichu, nikdo je neslyší a nevnímá.

Že by tohle byl důvod, proč mě to tak rozčiluje? Že by mě samotné se někdy chtělo volat: „Hej, jsem tady a potřebuju to a to!?“ Že by to byl pozůstatek z dětství, kde mi to nebylo nedovoleno úplně stejně, jako skoro nám všem? Buď hezky zticha a nekřič, to se nedělá!

Občas mám chuť strašně ječet. Obzvlášť v našem domě, do kterého se přistěhovalo více arabských rodin s dětmi. Občas mám chuť ječet na ty mámy, ať se svým dětem aspoň trošku věnují, aby byli na chvíli tiše. Když v domě chvíli neječí žádné dítě, hraje tu nějaká hudba, případně ječí arabská žena. Velmi zřídka slyším křičet arabského muže. A pokud ano, je to téměř vždy až potom, co ječí arabská žena. Nedivím se mužům, že odcházejí do kaváren, i v hluku kavárny totiž mají mnohdy větší klid než doma. Jsem žena, mohla bych být k tomuto více tolerantní, ale občas jsem i já z toho hluku na pokraji šílenství!

Závěr mého zamyšlení? Děti jsou úžasnými učiteli, umějí se prosadit, žít tady a teď, hrát si, smát se, plakat i ozvat, ale někdy se z nich díky dospělým stávají malí tyrani! Díky aroganci rodičů se stávají buď přehnaně poslušnými a nebo naopak přehnaně rádoby sebevědomými. Tyto tři pojmy spolu tedy velmi úzce souvisí…