Budíček!

Je velká většina lidí, kteří nežijí svůj život vědomě. Jakoby spali. Zdá se jim sen a oni se neumějí či nechtějí probudit. Proč taky, ve snu nemají vliv na to, co se děje, oni chtějí přeci spát a ne tvořit! Jen ať se to pěkně děje samo. A tak se někdy stane, že už se na to náš velký režisér nemůže dívat a trošku s nimi zatřese. Shodí je z postele a oni koukají jak sůva z nudlí a nechápou, co a proč se stalo.

Někteří z nás zažijí v životě tuto pomyslnou ránu, která je probudí. Může to být vyhazov, rozvod, bouračka. Mnohdy máme v té situaci pocit, že je to trest, ptáme se: „Proč zrovna já? Co jsem komu udělal/a?“ Myslíme si: „Tak tohle je konec! Co budu proboha dělat? Už nikdy to nebude stejné!“

Ano, poté, co nás něco vzbudí ze sna, už to opravdu nikdy nebude stejné! Ale jen někteří z nás pochopí, že to je ten největší dar! Začnou svůj život žít jinak, často díky té nové situaci pochopí, že nežili naplno a marnili svůj čas. Vydají se na novou cestu. Přijmou zodpovědnost za svůj život a začnou fyzicky naplňovat svoje sny a cestu životem si opravdu užívat!

Někteří z nás nemají to „štěstí“ v podobě osudové rány, stále předstírají, že spí a dělají, že žádný budíček neslyší.

Jak tedy můžete poznat, že vám zvoní budíček?

Co si v tuto dobu můžete myslet:

  • V životě přeci nemůže být jen tohle, musí tu být něco víc!
  • Proč TAKHLE marním svůj život?
  • Jak jsem se proboha ocitl/a v této situaci?
  • Co tady vlastně dělám?
  • Jakou má tohle všechno cenu?
  • Chci něco víc!
  • Chci mít pocit že žiju!
  • Chci být úplně jinde než právě teď jsem!
  • Chci žít jako moje kamarádka, idol, učitel…

Co v tuto dobu můžete dělat:

  • Závidíte přátelům či vašim idolům jejich život a snažíte se na něm najít něco špatného. Pomlouváte je před ostatními.
  • Máte chuť někomu pomáhat, měnit ostatní a všem radit, přesto, že nemáte svůj život v pořádku a sami nejste šťastní.
  • Jako zbláznění sledujete různé pořady o tom, jak změnit život, dům, zahradu, postavu atd.
  • Neustále se přejídáte i když víte, že vám to nesvědčí.
  • Hledáte na internetu zaručené způsoby jak změnit život.
  • Sledujete několik hodin denně televizi, tlacháte na veřejných sítích nebo jinak utíkáte od vašeho příběhu.
  • Kupujete si losy a zúčastňujete se různých soutěží, doufáte v dědictví, zázrak nebo bohatého přítele.
  • Modlíte se aby se NĚCO stalo a vy jste mohli začít žít jinak.
  • Po práci chodíte každý den někam do baru, do hospody nebo popíjíte doma.
  • Potají si přejete aby měl váš partner milenku.
  • Máte pořád vnitřní pocit nespokojenosti, dokonce i okamžicích, kdybyste podle vás měli být šťastní.
  • Začínáte stále nové změny, děláte kde co, ale nikam to nevede. Trvalá změna nepřichází.
  • Začínáte stále nové a nové věci, ale ani jednu z nich nikdy nedokončíte.
  • Neděláte nic a žijete v naprostém stavu apatie.
  • Neustále všem vyprávíte jak máte těžký život a navíc ho nemůžete změnit.

Jak jste na tom vy? Zvoní vám budíček? Pokud ano, mohu vám pomoci se probrat ze sna a začít konečně žít!

Co je psáno, to je dáno!

Co je psáno, to je dáno, známé české pořekadlo. Co si představíte, když jej slyšíte? Možná ve vás evokuje nějakou smlouvu, nějakou jistotu a ochranu před zapřením dané situace? Dalo by se říct i  nějaký slib, na který se nesmí zapomenout. Každopádně je to něco, k čemu se lze vrátit a lze to zpětně ověřit, což jen u myšlenky nebo slova není až tak jednoduché.

10857942-staré-pero-přes-starožitný-papír,-izolovaných-na-bílém

Proč o tom mluvím? Uvědomujete si sílu napsaného a zaznamenaného slova? Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že napsané slovo má větší váhu než slovo vyslovené a to má zas větší váhu než slovo myšlené. Jak tedy tento fakt můžeme využít v procesu změny? V procesu osobního růstu? Možná už tušíte kam mířím.

Deník! Zaznamenávání si vlastní cesty, svých slibů sama sobě i všech strategií, jak je naplním.

Mě samotné se mnohokrát stalo, že jsem se ztratila ve svých myšlenkách a pocitech. Vydala jsem se na nějakou cestu a v průběhu jsem zjistila, že jsem se úplně ztratila a to jen proto, že jsem si jasně nedefinovala svůj cíl. Zněl většinou takhle – chci být šťastná. Aha. No, to je moc pěkné, ale jak poznám, že jsem došla do cíle? Co pro mě znamená být šťastná? Jak se to změří?

Dokud jsem nezačala používat psaní jako sebekoučovací nástroj, moc mi moje sebekouování nefungovalo. Začala jsem si tedy psát denník a aby to nebylo málo, začala jsem si psát veřejný denník – můj blog. Vypsala jsem se, porovnala si myšlenky a mnohdy učila i nějaký slib. Od té doby se opravdu můj život začal měnit. Když totiž jen říkám například chci zhubnout a zavážu se jen sama sobě a to ještě bez plánu, bez strategie, bez termínu a bez svědků, je poměrně snadné sama sobě nalhat, že je spousta času začít od zítřka, od pondělí, od nového měsíce, po dovolené, po vánocích, po té super oslavě, po, po, po… potom,  které obvykle to znamená nikdy! Ale pokud napíšu veřejně, že do konce roku zhubnu 20 kilo a pak se nic nekoná, vyvolá to ve mě obrovský stud!

Je zcela jasné, že každou změnu musíme dělat jen a jen pro a ze sebe, jinak se totiž stáváme závislými na něčem, co nedokážeme nikdy udržet. Motivace zvenčí je jako parfém, i ten sebekrásnější a sebesilnější jednoho dne vyvoní. A navíc může dojít a jeho výroba je zastavena a co pak? No pak už jen, good luck, závisláku!

Takže jakou taktiku volím, když chci opravdu něco změnit? První věc, kterou udělám je, že pořádně prozkoumám svoje proč. Mnohdy totiž chceme měnit něco, co není vůbec důležité, jen proto, abychom se nemuseli zabývat tím podstatným. Dokážeme vymyslet miliony důvodů, proč něco nejde a vyvinout neskutečné množství energie, abychom zakryli to, co nechceme, aby bylo viděno. Kecy, kecy, kecy. Bla bla bla. Až, kdyby, coby a podobně.

Věřím, že spousta lidí se dostane do nepříjemné životní situace, kdy se cítí naprosto ztraceni a mají pocit, že není cesty ven. I já jsem tam byla a vím, jak to vypadá. Existuje mnoho koučů, profesionálů a pomocníků, ale mnozí z lidí, kteří se ocitli v nepříjemné životní situaci na na jejich pomoc nemají peníze. Jaké je tedy řešení? Vzdát to? Kdepak! Ze své vlastní zkušenosti vím, že velmi pomůže najít vlastní cestu a také sdílení té cesty s jiným člověkem. Obvykle je však velký problém v tom, že si neumíme vybrat člověka, se kterým sdílíme. Obvykle si vybereme někoho, s kým si jen přeléváme vlastní bolesti z místa na místo. On mě a já jemu. Vyprázníme nádobu bolesti, ale zároveň ji naplníme bolestí toho druhého a další krok už se nekoná. A tudy cesta rozhodně nevede. Je potřeba si najít někoho, kdo nám pomůže a kdo dovolí nám, aby jsme mu pomohli my!

Jak? Jednoduše tak, že si na začátku slíbíte, že se nebudete vzájemně zeslabovat, ale posilovat! Litováním se si nijak nepomůžete. Ano, někdy, když jsme opravdu vyčerpaní, potřebujeme pohladit a utěšit, ale ve většině případů potřebujeme spíš nakopat do zadečku, případně vyhecovat nějakým jiným způsobem.

Rozhodla jsem se lidem pomáhat se změnou. Zaměřuji se na ženy, protože jsem žena a rozumím ženskému způsobu vnímání a života. Rozhodla jsem se pomáhat několika způsoby. Úplným začátečníkům, kterým v první fázi pomůže si třeba jen přečíst nějaký příběh, aby si uvědomili, že něco může být jinak. Pro ty (ale nejen pro ně) píšu podobné články, jako je tento. Pro ty, kteří chtějí jít dál píšu moje knížky nebo seriály v aplikaci YeahCoach, ve které jsou nejen moje příspěvky, ale i stovky dalších. A to velmi příznivou cenu. Lidem, kteří už jsou na cestě a potřebují vedení, nabízím online podporu a těm, kteří chtějí ještě víc, zážitkové semináře u moře.

A protože jsem i já sama byla v situaci, že jsem měla spíš mínus než plus a vím, že i z této situace se dá vystoupit, nechoďte na mě s řečmi, já nemám prostředky a tak nemůžu nic změnit. Je zde několik možností! Od těch, co jsou úplně zdarma až po ty placené.

  1. Založila jsem fb skupinu Co je psáno, to je dáno – ta je úplně zdarma a můžete ji využít na (polo)veřejné sliby, vzájemnou podporu a sdílení. Je to uzavřená skupina a lidé o vstup do ní musí požádat, to znamená, že se o ní musí nejprve někde dozvědět. Což znamená, že se nejprve musí zajímat o seberozvoj a osobnostní růst. Což samozřejmě znamená, že jsou dostatečně moudří na to, aby věděli, že sdílení je něco, co pomáhá  a ne ubližuje. Takže pokud jste na záčátku a hledáte pomoc, tato skupina vám ji může nabídnout. A zároveň i vy, kteří jste už dál a máte chuť pomáhat ostatním, můžete tuto skupinu využít k tomu, že podpoříte ty, kteří se cítí ztraceni a jak jistě už víte, tím samozřejmě podpoříte i (a možná hlavně) sami sebe! Rozsvítíte svoje světlo, které potřebuje trvalou péči, aby mohlo dostatečně silně zážit a svítit na cestu ostatním. Čím samozřejmě dáte dárek sobě i druhým. A o tom to je!
  2. Přispívám různými články a seriály do aplikace YeahCoach, která za pouhých 10 korun denně, nabízí nejen moje příspěvky, ale stovky článků, audií a videí od různých koučů, terapeutů a učitelů. Je tedy jasné, že si můžete vybrat a to vždy vede k osobní zodpovědnosti a nezávislosti! Aplikace YeahCoach má skvělé nástroje, které spustí do konce roku 2015 a nabízí přímou pomoc těm, kteří ji opravdu potřebují. Jestli chcete na sobě pracovat, ale u toho i vydělávat a pomáhat jak sobě, ostatním tak i přírodě, připojte se k nám, je to jeden z velmi účiných způsobů k trvalé změně a osobnímu růstu.
  3. Nabízím online podporu a vedení za velmi příznivou cenu. Podrobnosti najdete na mých stránkách, stačí se jen objednat a vydáme se společně na cestu.
  4. A v neposlední řadě, společně s různými lektory, učiteli a kouči, pořádám v Egyptě zážitkové semináře na různá témata. Spojení dovolené a transformačního semináře se vás dotkne natolik, že prostě nemůžete zůstat stejní!

Možností je tedy mnoho a nejdůležitější ze všeho je chuť naplno žít a odvaha změnit to, co nám už nevyhovuje! Takže se teď ptám: „Kdy se vydáš na cestu a jaký bude první krok?“ Uvidím ho ve skupině Co je psáno, to je dáno a nebo zůstane jen jen ve fázi myšlenky a nikdy se o něm nikdo nedozví?

Chceš žít a nebo umírat?

Řeknu ti pouze dvě věty. Vyber si tu, která je tvoje…

  • Spi sladce a odejdi v pokoji.
  • Vítej na cestě, mezi lidmi, kteří mají odvahu žít!

 

Zázraky jsou součástí mého života

„Musíš přece plánovat, takhle to nejde! Budeš strašně pomalá a vůbec – to, co říkáš o plynutí a podobně, to jsou kecy!“ Prohlašuje vysoký a cílevědomý, totálně mužský muž a pokračuje: „Máš štěstí, že tady jsem, řekla jsi, že přijdeš v jedenáct a seš tady ve čtvrt! “

Usměju se a říkám: „No vidíš, jak to funguje.“ 🙂

Je obrovský rozdíl mezi vnímáním světa ženou a mužem. A je obrovský rozdíl mezi životní cestou muže a ženy. Ač tomu mnozí nevěří, je to tak.

My ženy, pokud jsme ve své síle, ve svém středu, prožíváme radost z toho, že prostě můžeme plynout. A muži to mají naopak, pokud jsou ve své plné síle a středu, prožívají radost, když mohou být pevní. My ženy jsme jako voda. Nekonečné moře, které je tvárné a nádherně proměnlivé. A muži tvoří pevninu, břeh, který udržuje moře a nějaké formě.

Je naprosto stejně důležité, aby muži plánovali a ženy naopak dovolily věcem, aby se samovolně staly. Společně tvoříme dokonalé souznění a harmonii. Potom se opravdu dějí zázraky. Lidé jsou tam, kde mají být přesně v pravou chvíli. Situace se mění a vypadá to, že náhody nás posílají vždy včas a přesně tam, kde máme být.

Zázrak! Říkáte si. Ano, je to tak, pokud jste v harmonii ze sebou i ze světem, stávají se zázraky součástí vašeho života. Když si dovolíme být přirození a chovat se tak, aby jsme souznili s celou svojí bytostí, máme najednou pocit, jakoby se otevíraly jedny dveře za druhými. Všechno jde samo.

Ale musíte zůstat pevní, i když to může znamenat, že vám někdo druhý říká: „Ty to máš špatně! Musíš to dělat takhle!“ Pokud víte, že to máte dobře, zůstaňte u sebe. Zůstaňte v sobě. Pokud vám to funguje a jeho to rozčiluje, není to váš problém, ale jeho. Jen se malinko zamyslete, zda se vám stejná věc děje i s ostatními, potom by to už bylo opravdu na zvážení.

Mě moje plynutí a odevzdání se opravdu funguje. I když uznávám, že to možná občas druhým může přinést problém v podobě změny plánu. Ale je to opravdu vždy špatně?

Při mé návštěvě v Česku mi přišla intuitivní informace, že mám udělat jeden zásadní životní krok. Najednou jsem jasně cítila, že je ten správný čas. Ano, jasně jsem to cítila, věděla jsem to v každé buňce mého těla. Neplánovala jsem příliš dlouho dopředu a rozhodla jsem se konat.

Jsem tu jen na pár dní a budu mít málo času, ale nějak jsem cítila, že to zvládnu. Cestovala jsem tedy z Prahy na Vysočinu, z Vysočiny na Moravu a zpět. Běhala jsem nejen z úřadu na úřad, ale bylo toho hodně, co jsem musela zařídit, nezapomenout a udělat.

Navštívit rodinu a přítele, natočit videa, sejít se s různými lidmi, se kterými spolupracuji, napsat články, doupravit webovky… uf!

Dnes je pátek a je to můj poslední pracovní den v ČR, protože v neděli odlétám zpět domů, za svým partnerem. Navíc jsem měla jen 4 hodiny na to, abych objela 4 kanceláře, které jsou rozmístěny po Praze! Předevčírem jsem zjistila, že bych měla nechat příslušné dokumenty na jednom z úřadů 3 dny a že to už nemůžu stihnout! Včera večer jsem navíc zjistila, že na jednom z úřadů nejsou úřední dny v pátek! „Bez příslušného razítka nemohu pokračovat dál a do pondělí už čekat nemůžu! Bože, jak tohle všechno zvládnu a stihnu? Nemám absolutně nárok, je to nemožné!“, honilo se mi hlavou.

Ale pak jsem se zastavila a začala se uklidňovat. „Tím, že budeš stresovat, si moc nepomůžeš, miláčku“, mluvila jsem sama ze sebou. „Zkus to jinak, znáš přeci principy fungování vesmíru. Požádej o zázrak a dovol, aby se stal. Požádej o to, aby se stalo to, co je pro tvé nejvyšší dobro a zároveň pro dobro všech.“

Tak jsem se nadechla, zavřela oči a požádala. A co následovalo?

Zázrak číslo 1. Když jsem si včera odpoledne upřesňovala čas schůzky s jednou ženou, která se se mnou chtěla sejít a já jsem jí říkala, že nedokážu odhadnout kdy budu přesně hotová, protože budu běhat po Praze a vůbec nevím, jak to zvládnu časově, stal se první zázrak! Nabídla mi, že mě vezme na tuto dobrodružnou cestu po úřadech svým autem. Že má volno a že si aspoň můžeme víc popovídat. Wow! Dříve bych si říkala, to je blbý a podobný blbinky, včera jsem řekla jen“ „Děkuji, to moc ráda přijmu!“

Zázrak číslo 2. Vydaly jsme se na cestu i přesto, že na jednom z úřadů nejsou úřední dny. Na prvním úřadě proběhlo vše rychle, v klidu a s úsměvem. Jedeme dál. Druhý, inkriminovaný a zavřený úřad. Vejdu na vrátnici a s pokorou, omluvou a úsměvem prosím policistu, jestli by mi mohl zavolat nějakou pracovnici z úřadu, který je zavřen. „Nevím, jestli tady vůbec někdo je“, odvětí, „ale já to zkusím.“ Zvedá telefon a mluví… za minutu přichází paní úřednice, které se znovu omlouvám a žádám o pomoc. Kouká se nedůvěřivě, ale pak se usměje a řekne: „No tak pojďte, já vám to teda udělám.“ Jupíííííííííííííííí, chce se mi křičet.  Děkuji a a mám slzy vděku v očích.

Zázrak číslo 3. Přijedeme na poslední úřad, kde mají požadované dokumenty zůstat tři dny. Znovu s pokorou, vděčností a úsměvem žádám o pomoc. A světe div se, zázrak číslo tři je na světě. „My to tedy normálně vůbec neděláme, ale já vám to tedy potvrdím, přijďte si o půl druhé.“ Wow! Za tři hodiny, místo tří dnů, bude vše hotovo!

Cítím obrovský vděk a pokračujeme na oběd, na který jsem zvána. Povídáme si a čas do půl druhé uteče jak voda. Moje mise je splněna. Bez přílišného plánování a s tím, že vypadala jako téměř nemožná.

A jak to máte vy? Funguje vám více ženský způsob – plynutí a nebo mužský – plánování? A nebo je máte harmonicky vyrovnané? Ať už je to tak nebo onak, mám pro vás jednu zprávu. Pokud uvěříte v zázraky, stanou se!