Může strach léčit?

Povím ti příběh, který jsem prožila na své cestě životem

 

Rozvedla jsem se a čekala jsem, že se mi otevře nový život. Ano, otevřel se, ale jinak, než jsem si myslela. Muži, kteří se v mém životě začali objevovat mi nepřinášeli to, co jsem chtěla. Neuvědomovala jsem si, že jsou jen mým obrazem a že chtějí zrovna tak jako já, aby je ten druhý učinil šťastným. Chtěli jsme oba, aby nás ten druhý zachránil před naším vlastním peklem.

V okamžiku, kdy jsem si to uvědomila jsem pochopila, že o své naplnění a štěstí se musíme postarat každý sám. Že nám to nikdo druhý nemůže dát. Že když dáme někomu do rukou moc nás udělat šťastnými, dáváme mu zároveň i moc udělat nás nešťastnými.

Myslela jsem si, že tím jsem problém vyřešila, ale to byl teprve začátek. Věděla jsem to, ale můj vysněný partner nepřicházel. Proč? Protože jsem neučinila ten nejdůležitější krok. Nevydala jsem se na cestu. Neudělala jsem žádnou „akci“. Nepoznala jsem sebe samu.

Pochopila jsem, ale nešla jsem dál. Hlouběji. Zastavila jsem se před dokončením, těsně před cílovou rovinkou jsem přestala běžet. Ale všechno má svůj čas, ještě jsem nebyla připravená.

Stála jsem na křižovatce a bála jsem se jít do té hluboké temnoty sebe samé. Potřebovala jsem přijmout svou samotu a začít ji milovat. Ne ji tolerovat nebo předstírat, že je jen dočasná. Ale milovat ji. Přijmout ji jako dar.

A tak jednoho dne nastala situace o které jsem mluvila před tím, než jsem ti začala vyprávět tento příběh. Uvědomila jsem si, že už nemůžu dál. Že mě moje předstírání klidu zabíjí. Že se vařím. Že sama sebe zabíjím. Bytostně jsem už nemohla dál.

Byla jsem totálně vyčerpaná z toho neustálého boje. Měla jsem pocit, že umřu tak jako tak.

A tak jsem se prostě pustila. Padala jsem do té tmy zoufalství a plakala jsem. Dívala jsem se do očí holé a prosté pravdě. Jsem tu sama. Nikdo mi nepomůže. Není nikdo, kdo by to mohl udělat za mě. Není na světě muž, který by naplnil mou touhu po lásce. Musím se přijmout a milovat nejdříve já sama. Je to moje práce. Nikdo jiný mi nemůže dát pocit, že jsem celistvá, milovaná a přijímaná přesně taková, jaká jsem. Nikdo mi neposkytne celistvost a pocit, že jsem dost dobrá. Že celou dobu toužím jen po lásce a přijetí sebe samé.

Přijímala jsem svůj největší strach, že budu do konce života sama. Každá máme svého kostlivce ve skříni a bojíme se něčeho jiného, ale věř mi, dokud nepohlédneš do očí svému strachu, nepohneš se z místa.

A tak jsem tedy padala. Tma byla všude kolem mě. A já jsem najednou zjistila, že to není nepříjemné. Že i přesto, že budu možná celý život sama, můžu být šťastná. Pocítila jsem obrovskou svobodu. Najednou jsem si začala uvědomovat, že s tím můžu žít. Že to můžu přijmout. Že to nemusí být tak hrozné. Že v tom naopak může spočívat veliký dar. Že mi v té tmě vlastně vůbec není nepříjemně.

Měla jsem pocit, jako bych plavala tou měkkou tmou a ta, že mě chrání a miluje. Že mě obklopuje a zároveň ochraňuje.

Proč jsem se vlastně bála sem dolů? Vždyť tohle jsem já. Moje nitro, které zná všechny odpovědi. Místo, ve kterém jsem doma.

Byla jsem ve středu sama sebe. Cítila jsem se milovaná a naplněná vším, co potřebuji.

Pak jsem začala vidět světlo. Taky měkké a přívětivé. Plavala jsem k němu a najednou jsem měla pocit, jako bych vystupovala z moře tmy a stála na okraji jeskyně a přede mnou se otevíral nádherný pohled. Hory, moře, lesy, nekonečné pouště… věděla jsem, že můžu vše.

Vše, co budu chtít. Že se můžu změnit. Že můžu mít nádherný vztah. Ale že musím začít budovat hlavně vztah k sobě samé. Pochopila jsem, že samota je dar, který mi dovoluje se dostat zpátky do spojení sama ze sebou. Není proč před ní utíkat. Naopak. Můžu z ní čerpat. Tvořit nový, krásnější a hlavně zdravější vztah k sobě samé. Prožít si ten proces transformace. Jít po své nové cestě životem a objevovat krásu v sobě i ve všem okolo mě.

Byla jsem čistá. Cítila jsem se jako znovuzrozená. A tou jsem taky byla…

Pokaždé, když se náhodou dostávám do situace, kdy zjistím, že se začínám oddělovat od svého středu, vracím se podívat se do té tmy, očistit se.

Podívat se svému strachu do očí. Popovídat si s ním. Zeptat se ho, co se děje a poděkovat mu za jeho poselství.

Už vím, že je můj přítel. Pochopila jsem ho. Poděkuji mu a poslechnu si jeho poselství.Vím, že mi jen ukazuje to, že je čas jít domů. Tam pochopím svoje klady i zápory. Tam najdu vše, co mi pomáhá se posouvat kupředu, ale i to, co mě brzdí. Tam přijmu sama sebe ať už tam najdu cokoli. Přijmu i své nejhorší já s láskou.

Všechny mé části mě naplní vším, co potřebuji. Už nepotřebuji nic zvenčí (lásku, podporu, důkaz, že jsem dobrá), abych se cítila celistvá.

Já už celistvá jsem. Právě teď a právě tady. Jsem dokonalá. Jen musím zůstat ve spojení sama ze sebou.

K dokončení tohoto procesu jsem potřebovala projít ještě do větší hloubky, kam jsem se sama nedostala. Bolest byla tak veliká, že to nešlo. Ale jak už jsme si řekly, vše má svůj čas. A tak teprve nedávno, před tím, než jsem začala psát svůj první e-book, jsem podstoupila regresi, ve které si mi dostalo opravdu velmi hlubokého pochopení sama sebe. Mé podstaty a smyslu života.

Další dílek mé skládanky zapadl přesně do místa, kam patřil…

4.2.2013