Kdo vlastně jsem?

Taky si někdy kladeš otázku „kdo vlastně jsem?“ Najít na to odpověď je lehčí než se na první pohled zdá.

Nejsi ani tím, co si myslí tvoji rodiče, nejsi ani tím, co si myslí tvůj partner nebo tví přátelé. Nejsi dokonce ani tím, co si o sobě myslíš ty sama. Protože to jsou stále jen myšlenky o tobě samotné. Ale přesto tvoje myšlenky určují to, jak tě vnímá svět… Myslíš si, že jsi blbá? Ok, svět tě vnímá jako blbou. Myslíš si, že jsi krásná? Ok, lidi tě vidí jako krásnou… Výhoda myšlenek spočívá v to, že je můžeš změnit!

Určitě znáš ve svém okolí nějakou ženu, která podle tvého mínění není ani nijak vyjímečná, ani zvlášť krásná, ani nemá postavu jako modelka, ale vždycky, když někam přijde, se kolem ní každý motá a lidé říkají…ona má něco v sobě, takový zvláštní „šmrnc“. Tak to je prostě ono! Její myšlenky se zhmotnily a ona je vyzařuje ven. Stejně jako ty i když ty si to možná neuvědomuješ. Všichni jsme výtvorem našich myšlenek o nás samotných. Takovou ženu o sobě nikdy neuslyšíš říkat…já jsem tak nudná, škaredá, nic neumím, jsem tlustá, nikdo mě nemá rád… a podobný blbosti. Taková žena se nehodnotí. Neposuzuje. Neodsuzuje. Nekritizuje. Dělá pravý opak… Má se ráda. Dokonce by se dalo říct, že se miluje. Zná se, respektuje se, ráda sama ze sebou tráví čas. Pečuje o sebe a dopřává si to, co potřebuje. Děláš to i ty?

Dotklo se tě co říkám? Možná je čas změnit to, co se ti na sobě nelíbí. Tento proces je trošku zvláštní, protože pokud na sobě chceme něco změnit musíme nejdřív přijmout to, co je. Je v tom určitá smyčka. Takový začarovaný kruh. Pokud nepřijmu to, co je a zabývám se tím, co nejsem nebo nemám, věnuji tomu pozornost a to, čemu věnujeme pozornost roste. Tudíž roste naše nespokojenost. Takže jediná cesta jak z toho ven je se začít chválit a mít ráda sebe a svůj život, který sis vytvořila. Protože, kdo rozhoduje o tom, jestli jsi tlustá nebo jen baculka? Kdo rozhoduje o tom, jestli jsi škaredá nebo hezká? Kdo rozhoduje o tom, jestli jsi oběť nebo tvůrce? Ano, jsi to ty. Jen a jen ty. Nikdo jiný to za tebe neudělá.

Je možné, že se může objevit člověk, který ti v tom bude chtít pomoci. Nabídne ti vše jak na stříbrném podnose. Bude ti každý den říkat jak krásná jsi, jak úžasnou tě vidí a jak ti pomůže najít tvou jedinečnost… ale pozor, zahráváš si s ohněm. Protože, pokud se jeho pomoc stane tvou berličkou, dáváš mu moc. Moc tě udělat šťastnou. Ale ten, kdo má tuhle moc, ji má i obráceně… moc, udělat tě nešťastnou.

Tak tedy si dej pozor moje milovaná. Ať ty samotná jsi obrazem a tvorbou sama sebe a ne někoho jiného. V mém životě jsem došla k tomuto poznání. Pokud jsem sama sebou a nedělám nic, čím bych sama sebe ponižovala, zrazovala a ubližovala si, tvořím sebe samu takovou, že se můžu do sebe opravdu zamilovat. Že jsem šťastná. Spokojená a vyrovnaná. A tehdy potkávám někoho, kdo to má stejně… Už neztrácíme čas tím, že sebou manipulujeme, házíme na sebe vinu za svoje chyby a nedostatky, ale děláme jeden pro druhého to, co děláme sami pro sebe. Respektujeme se a milujeme se. A pokud předstoupíš před muže taková, jaká jsi, bez masky, vlastně jakoby nahá a dovolíš mu, aby si tě prohlédl ze všech stran a úhlů a on zjistí, že se mu taková líbíš, věřím tomu, že tě tě bude přesně takovou milovat. Ví kdo jsi. Jen proto, že to víš ty sama…

Tak se tě tedy ptám… Už víš kdo jsi?

3.12.2012

Neobvyklý rozhovor muže a ženy

Když dovolíme našim srdcím, aby se otevřely a našim duším, aby spolu mluvily, může vzniknout zajímavý rozhovor. 

Mužská duše se  ptá:

dnes jsem opět, jako již několikrát v minulosti čelit svodům neznámé mladé pohledné pravděpodobně nevybouřené dívčiny. Nevím jestli je takový vliv prostředí nebo snad nějakých mě neznámých sil, ale skoro mám pocit, že kdykoliv se z pracovních důvodů ocitnu u nějaké neznámé dívky doma v ložnici, že mě dělí od sexuálního kontaktu jen a pouze má vůle a morální hodnoty.

Vždyť je to tak jednoduché se s někým vyspat. Vždycky mě po takovém zážitku znova napadá jestli je to jen můj dojem nebo je svět opravdu plný lidí kteří jsou ochotní se vyspat s každým kdo jde kolem aniž by ho blíž znali?

V každém případě mi trochu uniká co z toho doopravdy mají, docela by mě zajímalo vědět co konkrétně se děje v myslích takových lidí. Jestli si opravdu jen užívají tak jak jim vyhovuje a nebo si podobnými akcemi jen kompenzují nějaké vnitřní problémy aniž by jim to nakonec přineslo něco opravdu hodnotného. Škoda, že na podobné otázky mi asi nikdy nikdo neodpoví.

Třeba alespoň jednou najdu odpověď na svojí otázku proč mě vůbec neláká podobných situací a příležitostí využívat? Je tohle u chlapa vůbec normální? Většina chlapů by asi při takové příležitosti na nic nečekala a bez přemýšlení se na dotyčnou vrhla, já místo toho přemýšlím a diplomaticky odmítám…

 

A ženská duše odpovídá:

na tvou otázku možná existuje stovky různých odpovědí, ale protože ti odpovídá ženská duše, jednu ti můžu dát. Myslím, že problém tkví v tom, že se v naší společnosti malým dívenkám málo říká, jak jsou jedinečné a překrásné a jak moc si mají vážit své duše a svého těla. Také se jim neříká, že výměnou nebo prodejem svého těla moc ubližují své něžné duši, která potom velmi pláče. Ale protože je duše velmi tichá, nikdo ten pláč neslyší.

Také se hodně málo mluví o tom, že při spojení ženy a muže nastává velmi zvláštní proces výměny energií, kterou ale bohužel spousta lidí necítí, protože bohužel životem natolik otupěli, že necítí skoro nic.
Potřebují stále přidávat, aby něco cítili. A tak třeba zkusí víc náhodných sexuálních zážitků, které je ale bohužel odvádějí stále dál od své podstaty.

A za tím vším je jedna jediná touha…cítit lásku. Nic víc. Potřeba lásky, která je v každém z nás. Ale když jsme byli malí nikdo nám neřekl v čem spočívá láska. Co to vlastně láska je. Že to není výměnný obchod, že s láskou se nekupčí… Naopak, slýchali jsme…“když nebudeš hodná/ý nikdo tě nebude mít rád“ nebo… „kdybys mě měl/a rád, tak to uděláš“ atd atd.

Nikdo nám neřekl, že láska není to, když se s někým vyspíme, když někomu něco dáme… Ani že láska není to, že druhému člověku slibujeme hloupé sliby. Že láska není adrenalin ani neustálá činnost a nové zážitky.

Nikdo nám neřekl, že láska je stav duše. Že je to tichý klid a mír, který máme v sobě, když jsme v největší harmonii sami ze sebou.

Že ji lze rozdávat a čím víc ji dáme sobě a všem a všemu okolo nás, tím více se nám jí vrátí. Nikdo nám neřekl, že tu největší zásobu lásky máme v sobě. Že nám nikdy nemůže scházet, protože její zdroj je nevyčerpatelný. Je ukrytý někde hluboko v nás. Tam, kam se dostaneme jenom tehdy, když se ztišíme natolik, že ten jemný tón uvnitř srdce uslyšíme.

Vím, že ty svou duši slyšíš.

A tvá duše slyší tebe… zůstaň s ní v kontaktu, buďte spolu v souladu a neopouštěj ji.

Tvá duše je tvým nejlepším přítelem.

3.12.2012

Když duše promlouvá…

Když se dokážu  dostatečně ztišit, můžu naslouchat svojí duši. Tehdy ke mě promlouvá a já vím, že to co slyším, je její hlas, plný lásky a něhy. Každý člověk má v sobě takovou sou duši. Láskyplnou, něžnou, pravdivou. Jen jsme většinu života natolik hluční, že ji neslyšíme. Naše Ego nám to nechce dovolit, protože by potom ztratilo kontrolu nad tím, co děláme. A jestli něco Ego nesnáší, tak je to právě ztráta kontroly.

Nedávno jsem četla, že někdy člověk musí skočit a věřit, že mu cestou narostou křídla, aby mohl letět. Moc se mi to líbilo. V životě každého člověka nastane někdy situace, kdy se musí všeho vzdát, aby mohl to nejlepší teprve získat. Pro někoho jsou to myšlenkové postoje a názory, pro jiného přesvědčení, pro dalšího hmotné věci, jiný musí nechat odejít partnera.

Ale my lidé jsme většinou plni strachu a nechceme se „pustit“ svých „jistot“. I když nám už neslouží, bráníme je zuby nehty, hlavně sami před sebou. A tak se nám potom stává, že se nechceme pustit nefunkčních vztahů, přesto, že už víme, že nám v nich není dobře a že už prostě musíme jít dál životem každý jinou cestou. Nechceme se pustit svých myšlenek, přesto, že víme, že nás vedou špatným směrem. Obhajujeme to, co jsme se během života naučili dělat a stal se z toho zvyk, i když v tu chvíli slyšíme, že je to úplná blbost, co říkáme. Nechceme odejít z práce, která nás už nebaví., protože nevěříme, že jsme natolik dobří, abychom mohli dělat to, co nás baví a vydělat si tím peníze. Bojíme se zkusit nový vztah, protože nás ten minulý zranil…

I já jsem taková byla. Ale ve chvíli, kdy už jsem opravdu nemohla, jsem to prostě „vzdala“. To slovo, které to úplně vystihuje, je odevzdala. Věřte, že nebylo lehké otevřít ruce, které se křečovitě drží té své „větve jistoty“ (ať už byla jakkoli pitomá, byla to přeci jen jistota) a prostě spadnout do té velké tmy. Do propasti nejistoty. A víte, co se stalo, když jsem to vědomě udělala poprvé? NIC. Ano, nestalo se nic. Najednou jsem zjistila, že se v té tmě neutopím, že neumřu, že tam není tak hrozivě, jak jsem si myslela. Že to, čeho jsem se bála, jsem si vytvořila jen já sama. Že to byla pouhá iluze.

Byla jsem uprostřed té tmy a když jsem otevřela oči, nastražila uši, nebylo tam nic. A tehdy, uprostřed toho velkého nic jsem uslyšela mou duši. Řekla jen: „Vítej doma moje milovaná holčičko“. Tehdy jsem jí dala prostor a po dlouhých letech ji začala zase poslouchat a povídat si s ní. Jistě jsem to uměla, když jsem byla malá, ale pak jsem s ní nějak ztratila kontakt. Ten pocit byl podobný, jako když se vám v životě najednou objeví starý přítel. Nebo jako byste po letech našli ztracené dítě. Bylo to nádherné. Věděla jsem, že jsem našla sama sebe.

A tak to, že jsem se pustila a uvěřila, že mi narostou křídla až za letu mi dalo něco nádherného. Spojení s mou krásnou duší. Povídáme si poměrně často. A všechno, co mi říká mi přináší jen samé dobré rozhodnutí a obrovský klid. Dovolila mi, že vás můžu nechat nahlédnout do mého světa. Říkala, že zve vaše duše na návštěvu k nám… Pokud čtete tento článek, vaše duše nás asi slyšela… Tak tedy vítejte, je tu místa dost. Můžeme si povídat, pokud máte chuť poslouchat. Stačí jen otevřít svoje srdce. Možná vám moje duše pomůže potkat tu vaši. Už jí asi moc chybíte…

2.12.2012